Psychika a chování tvoří jednotu.
Chování je vnějším projevem duševního života (psychiky) člověka - jeho prožívání (vědomí) a nevědomí.
Žijeme v „postmoderní“ době. Díky rozvoji elektronické komunikace se můžeme spojit s každým kdekoliv na planetě. Komunikujeme s desítkami lidí najednou, přidaných máme stovky „přátel“. Musíme být výkonní, aktivní, společenští. Za svůj jsme přijali mediální obraz světa. Mládí, krása, bohatství – to jsou ukazatele správného života. A přitom jsme ztratili důležité opory. Tradiční model rodiny, léty utužovaná přátelství, trpělivost, pokoru, sounáležitost se svým lidstvím. Vyměnili jsme požitek za prožitek. Dnes je správné mít: peníze bez práce, sex bez lásky a zábavu bez přemýšlení. Na první pohled to vypadá samozřejmě a lákavě. Ztrácíme ovšem to podstatné. Kontinuitu svého autentického prožívání. A tak se klipovitě potácíme životem, vlečeni rychle se měnícími okolnostmi, prezentovanými médii. Náš život připomíná plamen svíčky ve větru. Neustále plane do různých směrů a chvílemi v silném poryvu téměř hasne. A dochází k únavě, přetažení, stresu či „depce“. Dnes tento výraz zdomácněl již mezi teenegery. Je to povrchní a módní, ale přesto se stane, že člověk náhle opravdu neví, jak dál. Člověk se cítí unavený, vyčerpaný, nevěří si, provázejí jí ho obavy a strach. Nic ho nebaví, do ničeho se mu nechce, v ničem nenachází smysl. Je nevrlý, podrážděný, trpí a s ním trpí i jeho blízcí. Někdy se to objeví bez zjevné příčiny, někdy po ztrátě zaměstnání, partnera, smrtí někoho blízkého, po neúspěchu v podnikání či ve škole. A někdo se cítí zle již tak dlouho, že už si nepamatuje, že to někdy bylo jinak.
Přesto si dlouhou dobu říkáme: o nic nejde, je to jen slabost, překonám to vůlí, nejsem přece blázen, časem to přejde, nemám čas se tím zabývat. A pokud ano, pomůže mi medikace. Dnes je přece většina lidí na antidepresivech. Ta nám pomohou upravit na dobu užívání subjektivní pocit. Zdá se nám, že konečně můžeme fungovat. Ovšem pravý důvod zůstává neřešen. A tak jsme do konce života odkázáni na medikaci.
Existuje ale i jiná varianta. Má nespornou výhodu v trvalém účinku. V psychoterapii se seznámíme s důvody životní krize. A pak ji pod odborným dohledem defragmentujeme a postupně složíme tak, abychom byli schopni si nadále svůj život řídit sami. Získáme svobodu, jistotu v každodenním životě a dlouhodobý pocit smyslu života. Nejsme závislí na vrtkavé štěstěně, ale sami si dokážeme podržet trvalou spokojenost.
„Co se změnilo? Nic. Vůbec nic se nezměnilo, akorát je pro mne teď všechno jednodušší a dává mi to smysl.“
V práci s poruchami prožívání, frustrací, úzkostnými stavy, depresemi, životními krizemi, ztrátou smyslu života, partnerskými problémy, existenční nejistotou atp. využíváme zkušenosti existenciální terapie, zaměřené na rozvoj sebepoznání.
Máme-li zdravý vztah k sobě, užíváme si i svět kolem sebe.
