Tragédie mi změnila život

Byla úspěšná, pracovala sedm dní v týdnu a její život byl jeden kvapík. Během jedenácti let si dvakrát nahmatala v prsu bulku signalizující rakovinu prsu. Hana Jírovcová. Když se poprvé napila alkoholu, asi by jí nenapadlo, kam až může v životě dospět. V bludném kruhu závislosti se potácela deset let, dokud se nepropila až na samé dno. Monika Plocová. Byl opatrný řidič. Odsuzoval všechny, kteří se na silnicích chovali jako blázni. Myslel si, že řídit umí, a tak se nechal zlákat. Přišlápl plyn a zavinil smrtelnou dopravní nehodu. Tomáš Beran. Kdyby tenkrát víc odpočívala! Kdyby se nevydala do obchodu pro další láhev vína! Kdyby jel pomaleji… Tisíckrát kdyby. Slovo, provázející snad všechny tragédie. Proč se vlastně stávají? A jak se s nimi vyrovnat? Proč? Z jakého důvodu?

„To je otázka, na kterou zatím lidstvo nezná odpověď. Vysvětlení, proč se někomu stalo něco nepříjemného, bude nejspíš záviset na filozofi nebo pojetí světa, které bude člověk zastávat. Můžeme tvrdit, že nepříjemné (stejně tak i příjemné) věci se dějí náhodou nebo řízením osudu, ale můžeme tvrdit i přesný opak - že všechno v našem životě je součástí nějakých zákonitostí,“ vysvětluje psycholožka Katarína Filasová ze Zdravotnického zařízení Smíchov v Praze. „Slovo tragédie jako takové slouží k tomu, abychom vyjádřili, že se nám stalo nějaké neštěstí, pohroma, abychom vyjádřili hloubku a sílu svého prožitku. Pro každého člověka však mají různé situace různý význam, proto za tragédii každý označuje něco jiného. Jsou samozřejmě situace, které slovem tragédie nazve mnoho lidí, ale pak existují i jiné, kterým někteří lidé toto označení dají a jiní ne. Důležité je nesnažit se škatulkovat, jestli situace je nebo není tragédií, ale dát každému právo na svůj postoj, ač nám třeba připadá nelogický.“

Rakovina mi dala chuť žít

Když si nahmatala bulku poprvé, obávaná diagnóza se nepotvrdila. Hana však začala užívat hormonální substituční terapii. Když později objevila bulku znovu, myslela na smrt. „Bála jsem se ablace a celé léčby. Bylo to ve chvíli, kdy jsem ještě neměla úplně potvrzenou diagnózu, kdy ještě zbývalo dovyšetřit můj zdravotní stav biopsií.

Zatelefonovala jsem své dceři, která v té době byla mým nejbližším člověkem, a také nejbližší lékařce, mojí sestřenici Táně. Pomohla mi tím, že mi předepsala nějaká antidepresiva. Trochu jsem se uklidnila a začala realističtěji uvažovat. Bohužel mi necelý rok před touto událostí zemřela moje kamarádka na rakovinu plic. Zažívala jsem s ní problémy při chemoterapii a ozařování, často jsem mluvila s jejím manželem o obavách o její život. Oba rodiče mého manžela zemřeli na rakovinu několik let předtím, tchyně měla stejnou diagnózu jako já.“ Hana podstoupila chemoterapii, pak operaci, při které jí lékaři vzali část levého prsu a uzliny v podpaží, a znovu chemoterapii. Výsledky kontrolních vyšetření avizovaly podezření na metastázy v plicích. Následovala další operace.

Zpráva, že nádor nebyl zhoubný, ji postavila na nohy. Rozhodla se, že bude žít. Na posledním ozařování byla symbolicky na silvestra roku 2001. Tehdy se rozhodla, že změní svůj život. „Vždycky jsem byla starostlivá máma, v práci jsem nikdy nic neošidila. Pracovala jsem v odbytu a v zásobování, deset let před nemocí jsem podnikala ve skle. Pracovala jsem sedm dní v týdnu, můj život byl jeden velký závod. Věděla jsem, že takhle to nejde dál.“ Všechno se změnilo až v průběhu nemoci.

„Přišla jsem tenkrát do sdružení MammaHelp, domů mi chodil jejich časopis. Inzerovali v něm ozdravné pobyty a já jsem si jeden vybrala. Bylo to do Karlovy Studánky. Přijela jsem tak nadšená, že mi nabídli práci laické terapeutky. V tom jsem se našla. Předávat zkušenosti druhým, nastartovat je na to, aby se snažili bojovat s nemocí a aby se nebáli požádat druhé o pomoc. Vymýšlet pro ženy po nemoci ozdravné pobyty a jiné aktivity. Měla jsem pocit, že práce na bezplatné lince proti rakovině prsu je aktivita, na kterou jsem čekala snad celý život.“ Po pěti letech práce laické terapeutky se Hana stala koordinátorkou pražského centra sdružení MammaHelp.

Alkohol řídil můj život

„K mouce jsem přikoupila tři piva dvanáctky. Jedno vypiju já a dvě budou pro manžela, kdyby měl chuť. Už když jsem je kupovala, jsem tušila, že na manžela nezbude. Vůbec jsem nedbala naší domluvy, že domů už žádné pití kupovat nebudu. Proč bych si nemohla dát jedno pivo? Dost na tom, že jsem omezovaná tím věčným strachem z katastrofy. Přišla jsem domů a manžel se chystal jet na dopoledne do práce a děti jely s ním. Po jejich odchodu jsem začala vařit oběd, buchta se pekla v troubě a já… si otevřela ten zlatý mok na žízeň. Hned po prvním loku jsem se přesunula do jiných dimenzí. Tam už jsem o sobě nerozhodovala,já‘, rozhodoval za mě můj alkoholový démon. Už s prvním lokem jsem se ocitla v jeho ďábelském království a on mi plnými doušky poskytoval slastné opojení a současně vysával moje lidsk,já‘ jako houba. Během dopoledne jsem vypila vše, co jsem koupila, a ještě jsem stačila doběhnout pro nějaké víno.“ Monika Plocová řešila své problémy s láhví alkoholu.

Pila téměř deset let, než skončila na oddělení závislostí žen číslo 8 v pražské bohnické léčebně. Důvodem jejích alkoholových úniků byly deprese a úzkosti, ale také vztah s manželem a jeho panovačné jednání s ní. Ustupovala mu a východisko nacházela podle svých slov v alkoholu. Byl to paradoxně manžel, kdo Moniku před Vánocemi roku 1999 přivedl do léčebny. „Alkohol začal řídit můj život. Pila jsem každý den a nikdy nevěděla, jak dopadne večer. Čím dál častěji jsem se probouzela s,okny‘ a neudržitelnými výčitkami svědomí. Manžel zjistil, že něco není v pořádku už asi dva měsíce před mým nástupem do léčebny. Osudnou událostí pro mě byl pád na zem téměř do bezvědomí,“ popisuje Monika. Tři měsíce se léčila. „Pomohly mi děti, které se staly motivací změnit to nefunkční v mém životě,“ reaguje na otázku, kdo jí byl v době nejtěžší největší oporou.

„A taky moje maminka.“ Teprve v léčebně si Monika uvědomila, co bylo příčinou její závislosti na alkoholu. „Celý život jsem se někomu podřizovala a na sebe zapomínala. Najednou jsem se učila znovu žít, s novým náhledem na svět. Začala jsem se řídit srdcem.“ V léčebně v sobě objevila vlohy pro práci s lidmi. Chtěla využít toho, co sama prožila, a zapsala se ke studiu na Pražskou psychoterapeutickou fakultu. O všem, co prožila, napsala tři autobiografcké knihy (z knihy Na špičce ledovce je i úvodní úryvek) a přijala nabídku pracovat jako laická terapeutka na oddělení závislostí. Dnes díky dokončení školy sama vede terapie závislých žen. S manželem se Monika defnitivně rozešla čtyři roky po návratu z léčení. „Vzala jsem tehdejší propad na dno jako výzvu k novému životu. Pochopila jsem, že jsem se vydala nesprávnou cestou. Začala jsem si víc všímat svých pocitů a řídit se jimi. Objevila jsem svou duši.“

Zavinil jsem nehodu, která vzala život

Lekl se auta, které se objevilo v zatáčce, a nezvládl řízení. V obou autech zemřeli spolujezdci. V tom prvním kamarád Tomáše Berana, osmadvacetiletý Petr, ve druhém zhruba šedesátiletý přítel řidičovy matky. Jeho zranění nebylo vážné, a tak všechno vnímal. Řeči o tom, že je šílenec. Že jel jako blázen. Protože si přesně nepamatoval, co se stalo, vyhledal psychiatra a vyzkoušel hypnózu. „Dneska s odstupem času vidím, že to bylo i nebylo dobře. Pochopitelně jsem tam viděl věci, které se hrozně moc dotýkají svědomí. Není lehké, když sám sobě člověk musí přiznat, že něco udělal špatně,“ říká. Svět se mu od té doby zúžil na několik podstatných věcí. Lidský život, zdraví, svědomí, přátelství.

„Připadám mnoha lidem skeptický, pesimistický až arogantní - když vidím, jak někdo dělá věci, které se mi na základě mojí zkušenosti nelíbí. Hodně tím trpí moji přátelé, protože nejsem ten veselý usměvavý společník - takový, jakého by si představovali. Navíc, oboru, ve kterém pracuji, se nosí nutnost pořád se smát. A to mě stojí strašnou energii,“ přiznává renomovaný fotograf. Po nehodě napsal oběma pozůstalým rodinám dopisy. „Ty tendence tam z mojí strany skutečně byly. Psal jsem dopis přítelkyni pána z druhého auta. Odpověděla mi velmi smířlivě, nicméně jsem musel respektovat její přání o dalším nekontaktování. Co se týká mého kamaráda, má dva bratry. S jedním jsem se pravidelně viděl v práci, maminka s tatínkem se k tomu tenkrát postavili také velmi smířlivě. Ovšem neviděli jsme se nikdy. Myslím si, že je to možná dobře, protože ne každá snaha o ulehčení svědomí se dá zlomit přes koleno. Pro rodiče je smrt jejich dítěte jedna z nejhorších věcí, které se jim mohou stát, a není dobré jim to jakýmkoli způsobem připomínat.

To samozřejmě respektuji. Pokud mě ale někdy budou chtít vidět, rád jim stanu tváří v tvář.“ Soud uložil Tomášovi 400 hodin obecně prospěšných prací. Jakmile mu trest skončil, založil fond Kolečko. Pro Centrum dětské traumatologie v pražské Thomayerově nemocnici sbírá peníze na přístroje pro děti, které se zraní při autonehodách. „Kolečko vzniklo jako úleva mému pošramocenému svědomí. Cítil jsem, že když jsem společnosti něco vzal, měl bych jí také něco vrátit. Něco málo se tím u mě vevnitř vykompenzovalo, ale ten batoh, který si s sebou táhnu, o moc lehčí není. Dneska už to nedělám, aby si ulevilo moje svědomí, ale protože to cítím jako společenskou nutnost, kterou by měl dělat každý,“ tvrdí.

Změnili jsme se…

Všechny tři jejich „tragédie“ je změnily. Každý z nich se s tou svou vyrovnal po svém. Nebo se s ní stále snaží vyrovnat. „Je skutečně málo věcí, které ve mně vyvolávají dobrou náladu. Naučil jsem se nevěřit lidem, nevěřit moc v pozitivní vývoj. Stále tak nějak čekám, kdy to přijde… Naučil jsem se vážit si zdraví a přátelství. Hlavně přátelství,“ popisuje Tomáš Beran. Psycholožka Katarína Filasová považuje změny v hodnotovém žebříčku u takových lidí za pochopitelné: „Člověk najednou zjistí, že to, co dosud považoval za samozřejmost, vlastně vůbec samozřejmé není a začne si vážit věcí a momentů, nad kterými se dosud nezamýšlel.“

Je možné se u podobných případů, jaký prožil Tomáš, vrátit k životu, který žil předtím? „S touto otázkou se ve své praxi setkávám mimořádně často. Lidé přijdou a říkají, že se děje něco, s čím jsou nespokojeni a chtějí, aby to bylo zase jako předtím. Jenomže právě způsob života bylo to, co nepříjemnosti předcházelo. Pokud se tedy člověk chce vrátit tam, kde byl předtím, nejspíš bude muset počítat s tím, že znovu přijde nepříjemnost, která přišla. Já bych se tedy spíš ptala: Může člověk, který prošel tragédií, žít plnohodnotný život? A pak bych odpověděla: Ano, může. Záleží jen na něm, jak se s danou situací vypořádá, nakolik dokáže změnit svoje postoje, očekávání, hodnoty a co z dané situace vytěží. To je u každého jiné a není možné to zobecňovat.“

Jak ulevit svědomí?

Pocity viny je podle psycholožky Filasové třeba rozebrat. „Je důležité si uvědomit, co si vyčítáme a pak se řádně podívat na to, jestli jsme doopravdy něco mohli udělat jinak. Já jsem přesvědčená, že každý dělá v dané chvíli to nejlepší, co umí a čeho je v daném momentě schopen. Důležité je, aby ten, kdo tragédii prožil - a zdaleka to neplatí jen pro tragédii - si sám uvědomil, jestli má touhu mluvit, nebo ne. A pokud ano, tak s kým. Někomu pomůže o problému v klidu přemítat, někdo o něm potřebuje stále diskutovat, jiný chce slyšet názory a zkušenosti ostatních nebo naopak potřebuje napsat knihu. Jestli mám něco doporučit, pak následující: Nikomu nenuťte osvědčené rady typu,Vypovídej se, uleví se ti.‘ Mnohdy se člověku totiž vůbec neuleví, ale naopak…“ Naučil jsem se nevěřit lidem, nevěřit moc v pozitivní vývoj. Naučil jsem se vážit si zdraví a přátelství. Hlavně přátelství.

ODBORNÁ KONZULTACE

Mgr. Katarína Filasová Zdravotnické zařízení Smíchov Kartouzská 6 Praha 5-Smíchov www.rozvojosobnosti.cz  

Tomáš Beran

Renomovaný fotograf zavinil před sedmi lety dopravní nehodu, při které zemřeli dva lidé. Odpykal si trest a založil fond Kolečko. Pro Centrum dětské traumatologie v pražské Thomayerově nemocnici sbírá peníze na přístroje pro děti, které se zraní při autonehodách.

• Jak vás změnila tragédie, která se stala?

V mém případě jen prohloubila určité věci a určité modely chování, které se ve mně rodily od dětství. Připadám mnoha lidem skeptický, pesimistický až arogantní. Dívám se na spoustu věcí negativně. No, negativně… spíš realisticky. Nutí mě to k takovému zvláštnímu životnímu realismu, kdy podvědomě ve všem hledám spíš to horší, než to lepší. Boural jsem po roce a půl řízení auta, kdy jsem se hrozně bál toho, že jednou nabourám. A ono to skutečně přišlo. Člověk by neměl být negativní, je to ošidné, ale já prostě od jisté doby jsem.

• Řídíte v současnosti auto?

Po šesti letech jsem loni požádal o předčasné vydání řidičského průkazu. K soudu došlo až dva a půl roku po nehodě, kvůli pětiletému zákazu řízení jsem původně nesměl řídit až do letošního podzimu. Soud mi ale vyhověl, dostal jsem zpět řidičák s podmínkou na tři roky. Řídím a snažím se řídit spíš defenzivně. Snažím se pozorovat lidi, eliminovat jejich chyby. Jezdím relativně pomalu, nikam nespěchám. Kdyby všichni prošli tím, čím jsem prošel já, dopravních nehod by výrazně ubylo, aspoň si to myslím.

• Jaký jste byl řidič před sedmi lety?

Paradoxně velmi opatrný. Takovej trouba, který až úzkostlivě dodržuje předpisy a všechny možné poučky. Jenže ten čertík ve vás někde je. Takovej malej kluk s nenaplněnými touhami… Ve mně taky byl. A já jsem mu podlehl, o to je to trestuhodnější. Člověk z praobyčejné blbosti a nezkušenosti vlítne do něčeho, co by dobrý řidič třeba zvládl. Já jsem to nezvládl.

• S jakými pocity usedáte za volant dnes?

Mně řízení paradoxně hrozně baví, kombinuji při něm zábavu s nutností, i když nutnost je tam asi jen třetinová. Dneska už se nebojím, vím, že strach omezuje schopnosti, které by si měl každý řidič zachovat. Vím, že je potřeba být ve střehu, že je potřeba jezdit s rozmyslem spíš pomaleji, než rychleji. Lidi věří, že když pojedou rychleji, budou tam, kde potřebují, dřív. Ale to je základní omyl!

• Co je silnější? Štěstí, že jste tenkrát přežil, nebo tíha svědomí, že jste zabil?

Lepší konec je, když se člověk připraví o život sám, než když připraví o život někoho druhého. Já beru svou tragédii jako osudovou výzvu. Pokud jsem tady zůstal já a ne ti dva lidi, pravděpodobně to bude z nějakého důvodu. I kdyby to mělo být jenom to Kolečko nebo jenom jedno zachráněné dítě. Uvědomuji si, že to teď zní jako klišé, ale já to tak skutečně cítím. Nevím, proč jsem tady zůstal já a ne oni. Ale vysvětluji si to tak, že prostě musím zvednout zadek a něco dělat.

• Věříte v Boha?

To je strašně jednoduchá otázka, ale velmi těžká odpověď. Nedá se odpovědět jednoznačně ANO nebo NE, protože odpověď je složitý mechanismus prolnutí několika hodnot, emocí, myšlení, zkušeností… Svým způsobem v Boha věřím, ale ne ve smyslu dědečka na obláčku ani ne v jakémkoli tradičním náboženském pojetí. Spíš je to něco nebo někdo, koho si nosím v sobě. Byť jsem byl vychován jako totální ateista, z vlastní zkušenosti vím, že jsou věci, které jsou mimo nás, mimo naše chápání. Má-li být odpověď ovšem takto prostá, pak: Ano, věřím.

• Jak moc je pro vás obtížné o tom, co se stalo, mluvit?

Lidé s osudem podobným mému si myslí, že když to v sobě potlačí, že to ukončí. Ale to je velký omyl. Nejsem ani psycholog ani psychiatr, ale na to nemusím být doktor, abych věděl, že tomu nikdo neuteče. Nikdo. A čím víc to bude člověk od sebe odhánět, čím víc se bude snažit na to zapomenout, v tím horší podobě se mu to vrátí.

Monika Plocová

Téměř deset let se potýkala se závislostí na alkoholu. Dnes osmým rokem abstinuje. Vystudovala Pražskou psychoterapeutickou fakultu a nastoupila na oddělení závislosti žen, kde se kdysi sama léčila, jako terapeutka.

• Osm let abstinujete. Jak s odstupem času vnímáte svoji závislost?

Nejprve pro mě byla životní tragédií. Měla jsem pocit, že je konec. Nedovedla jsem si představit, co bude dál. Pak mi došlo, že jsem dostala od života novou šanci. A ta se nezahazuje. Našla jsem v ní výzvu začít znova a jinak. Rozhodně boje se závislostí nelituji, protože mi opravdu pomohl nastartovat novou životní etapu. Od mládí jsem měla pocity, že moje místo v životě je někde jinde, než se právě nacházím. Neposlouchala jsem je. Tak mi to prostě život ukázal natvrdo.

• Litovala jste někdy toho, že jste deset let pila?

Po léčbě jsem měla výčitky svědomí a litovala jsem. Teď už se cítím být několik let někde jinde.

• Jak jste se změnila od té doby, co jste nastoupila léčbu?

Tu ženu, která pila, mám už jen ve vzpomínkách. Byla to závislá, obětavá, naivní, sebelitující osoba, která neměla vlastní názor. Nechávala sebou manipulovat jako loutka. Nikdy předtím bych nevěřila, že z takové ženy může vyrůst osobnost. A ono se to povedlo. Poznala jsem smysl a pocit naplnění, osamostatnila jsem se, vrátil se mi smích a radost z obyčejných věcí. Naslouchám svým pocitům a řídím se jimi.

• Jak se změnit váš náhled na život?

Úplně se mi proměnil žebříček hodnot. Prostě žiju a můj život má smysl pro mě i pro druhé. Vážím si vnitřní svobody. Mám moc ráda lidi.

• Proč jste vlastně začala pít?

Předně to byl útěk od sebe sama. Neměla jsem se ráda, nesnášela jsem život, který jsem žila. Tam patřilo i moje nefunkční manželství. O tom, že mám nějakou duši, jsem vůbec nevěděla. Necítila jsem ji. Byla prázdná.

• Jak jste fakt, že jste závislá, vysvětlovala sama sobě?

Zlobila jsem se na sebe a nenáviděla jsem se. Pro to, co dělám, nebylo vysvětlení. Nechápala jsem, co se děje, nechápala jsem sama sebe. S hrůzou jsem jen vnímala ten bludný kruh. Nevěděla jsem, kudy z něj ven.

• Jak jste se cítila jako pacientka v bohnické léčebně pro léčbu závislostí?

Léčba pro mě byla extrémně náročná. Těžko jsem ze sebe dostávala problémy a přiznat si životní prohry byl pro mě nadlidský úkol. Ale cítila jsem, že musím bojovat. Měla jsem dvě děti. Bylo mi třiatřicet. Chtěla jsem se alespoň pokusit o změnu.

• Ocitla jste se někdy na samém dně, kdy jste chtěla léčbu vzdát?

Vzdát jsem to chtěla v prvních třech dnech na detoxu. Tam vidíte tváří v tvář, co dokáže alkohol a drogy. Deliria tremens pacientek, které ležely vedle mě, mě vyděsila natolik, že jsem začala podávat reverzy. Naštěstí mi to lékaři rozmluvili. Dnes jsem jim vděčná.

• Cítíte se po všem, co jste prožila, zranitelnější, či naopak odolnější?

Určitě odolnější. Získala jsem určitý nadhled. Věci a události, které mě dříve zraňovaly, mě dnes nechávají v klidu. Změnila jsem přístup k životu. Změnila jsem náhled na život i na problémy, které s sebou přináší. A to je ta osobnostní změna.

• Napsala jste tři knihy, vystudovala Pražskou psychoterapeutickou fakultu a nastoupila do Bohnic jako terapeutka. To vše bylo plánované, nebo to přicházelo spontánně?

V léčbě jsem objevila vlastní empatii. Věděla jsem, že se po ní vydám zcela jiným směrem. Začala jsem se školou a ostatní přicházelo spontánně. Jsou to střípky mozaiky, které do sebe zapadají. Najednou poznáte, že jste se ocitli na správné cestě. V léčbě jsem si slíbila, že jestli se z toho bláta dostanu, napíšu pro pacientky knihu. Aby věděly, že v tom nejsou samy. Stalo se. Pak přišel nápad na další knihu a další… Až je ze mě spisovatelka. Moje nová kniha má název Všechno má svůj čas. A ono to tak opravdu je.

Hana Jírovcová

Byla úspěšnou podnikatelkou. Dvakrát si našla v ňadrech bulku signalizující rakovinu prsu. Podstoupila několik operací a chemoterapií. Nemoc ji změnila. Dnes vede pražskou podobu sdružení MammaHelp pomáhající ženám se stejnou nemocí, kterou kdysi sama prodělala.

• Brala jste svoji nemoc někdy jako nespravedlnost?

Nespravedlnost jsem cítila velkou. Změnilo se to v ordinacích různých lékařů, kde jsem slyšela příběhy druhých lidí a začala svůj postoj přehodnocovat. Měla jsem v době nemoci opravdu velkou oporu ve svých dětech a byla jsem hrdá na to, jak jsem je vychovala. Dnes je to trochu jinak, jsou dospělejší a snaží se mě usměrňovat v mých aktivitách. Strach je bude provázet asi pořád. Když nad tím přemýšlím, říkám si, že jsem od nich tenkrát měla být asi trochu dál, asi je to poznamenalo na celý život. Jenže v době nemoci jsem byla ráda, že jsem je měla tak blízko u sebe.

• Na posledním ozařování jste byla na silvestra roku 2001. Jak na to vzpomínáte?

Bylo to takové symbolické. Uzavření roku a uzavření celé léčby. Cítila jsem, že všechno zlé je za mnou, dokázala jsem se z toho dokonce radovat, přestože můj fyzický stav byl o dost horší než před léčbou. Na několik dalších měsíců si ani nepamatuji. Byla jsem hrozně vyčerpaná, ale věděla jsem, že chci žít. Předsevzetí do nového roku bylo přežít a užívat si svých blízkých. Asi už tam také dřímala myšlenka, že své zkušenosti musím předat dalším.

• Nemoc vás potkala v necelých padesáti letech, hrozila vám ablace prsu. Jak jste to vnímala?

O svůj prs jsem se bála, ale nakonec jsem o něj nepřišla. Ve chvílích, kdy šlo o život, to pro mě nebylo to nejpodstatnější, ale nejsem ta pravá, které to přísluší hodnotit, protože mi ňadra zůstala. Do dvou let po ukončení léčby jsem podstoupila ještě ženskou operaci, která mě ovlivnila zásadněji. Nebylo to o pocitu, že už nejsem pořádně ženou, naopak jsem byla klidnější a vyrovnanější.

• Během nemoci vás opustil partner. Co jste cítila? Zklamání, hořkost...?

S tímto člověkem jsem se dala dohromady asi devět měsíců před sdělením diagnózy. Myslela jsem si, že šest let po rozvodu začínám žít nový život. Dnes, s několikaletým odstupem jsem ráda, že jsem s ním neztrácela čas. V době nemoci jsem to samozřejmě viděla úplně jinak. Hodně jsem se nabrečela, nevěřila jsem tomu, že může být někdo tak necitlivý.

• Co jste udělala jako první, když jste se dozvěděla, že jste vyléčená?

Onkologické onemocnění nikdy není možné brát jako úplně vyléčené. Přistupuju k tomu tak, že jsem teď zdravá, ale může se to třeba zase zvrtnout. Trochu s tím podvědomě i počítám. Žádné oslavy uzdravení se nekonaly. Jen moje oslava padesátých narozenin, kterou mi děti zorganizovaly, byla úžasná. Pozvaly mnoho mých kamarádů a celou rodinu a já jsem opravdu chvílemi cítila něco jako euforii z toho, že jsem zdravá.

• Jak vás změnila nemoc, se kterou jste bojovala?

Jsem klidnější, snažím se nezabývat se malichernostmi a myslím si, že se dovedu daleko víc prosadit. Nebojím se vystoupit na veřejnosti, nestydím se. Dokážu posoudit, co je v životě podstatné a co nikoli. Je to k neuvěření, ale na nemoci jsem našla vlastně víc kladů než záporů. Umím se víc radovat ze života, poznala jsem mnoho zajímavých lidí. Mám lepší vztah k přírodě, která mi celou dobu dodávala sílu a já mám teď pocit, že ji daleko víc potřebuji. Nemoc mi dala také možnost si uvědomit, že člověk potřebuje k životu lidi, kteří ho mají rádi, že sám by měl rozdávat lásku a přátelství. Naučila jsem se žít současností, netrápí mě minulost ani budoucnost. To je podstatné - neztratíte tolik času. A já si toho chci ještě tolik užít…