Jednou z oblastí, kterou vnímám jako nepřehlédnutelnou u vzniku závislosti, je to, že lidé nenaslouchají svým pocitům. Konkrétně lidé, kteří si nedovolují používat své přirozené pocity a nenaplňují své potřeby, strádají a jsou frustrovaní. To už je pak jenom kousek k různým únikům od těžce prožívaného vlastního reálného světa. Přichází tak úniky do života nereálného, k závislosti, psychickým onemocněním, fyzickým onemocněním.
Umění naslouchání přirozených pocitů hodně souvisí s dětstvím člověka a jeho výchovou v rodině. Přísní tatínkové a maminky se ve své direktivitě často zapomínají alespoň někdy dítěte zeptat, co vlastně chce a cítí. Jsou tu maminky a tatínkové, kteří nás formují k obrazu svému:„Když už já jsem tu vysokou školu nevystudoval, musíš alespoň ty!“ Vkládají tak do nás své touhy a představy. A jako děti bezmezně důvěřujeme rodičům, tak oddaně plníme, co je třeba. Naše vlastní pocity se v těchto podmínkách nemají možnost se rozvíjet. Kdykoli se malinko uvolní, hned je pod dohledem rozumu a naučeného vzorce chování "chovat se tak, jak se má", zase zastrčíme.
„Hlavně se chovej tak, aby lidi neřekli, že… Co by si o nás lidi pomysleli… Raději nic neříkej…“ To jsou všechno předobrazy našeho budoucího chování. Pro chování podle vlastních pocitů a potřeb v nich není moc velké místo. V době socialismu byly generace na těchto předobrazech bity zcela. Úzkost. Strach. Stud.
Vlastní pocity závislého bývají potlačené. Když se ho při terapiích zeptáte na pocity, neví. Nepoužívá je, často je ani neumí používat, těžko pocit pojmenovává.
Závislými na návykových látkách se stávají lidé, kteří neumí žít vlastní život. Nenaučili se to nebo sešli z cesty. Stojí na svých nohách „fyzicky“, ale vnitřně mají potřebu opírat se o něco či někoho a to vědomě či podvědomě (otec, matka, jejich prst je nad nimi stále vztyčený, nenaplněný vztah atd.).
Vězení uvnitř
Závislí lidé potřebují určovat životní směr. Své vlastní já mají ukryté někde hluboko pod nánosy přejatých okolních informací, kterými svou duši s postupným vývojem obalili. Nechali na sebe působit vnější vlivy ve svém životě natolik, že své vlastní já pod jejich tíhou ustrnulo v uvězněné poloze kdesi hluboko v jejich nitru.
Vlastní přirozené já čas od času vyplouvá na povrch ve snaze po nadechnutí, ale člověk se svých pocitů bojí, nevěří jim. Pocity ho totiž vedou ke zcela jinému životu, než který je zvyklý žít. Racionální žití se zde střetává s vlastními potřebami, cítěním a podstatou člověka jako jedince. Vzniká vnitřní konflikt a nejjednodušší forma, jak si od jeho tíhy ulevit, je utéct z reality, kde onen konflikt zeslábne a dokonce na chvíli zmizí.
Člověk podvědomě tuší, že odbočil ze své vlastní přirozené životní cesty (možná na ní nikdy ani nenastoupil). Přichází strach. Bojí se plného uvědomění si svých pocitů. Bojí se, že by mohl naplno zjistit, jak nesvobodně žije. Bojí se toho zjištění, konfrontace se sebou sama a konfrontace s okolím.
Tady nastává okamžik, kdy lidé, kteří mají dispozice k závislosti (otec a matka alkoholik, závislost v rodině, jiné okolnosti života), unikají k alkoholu nebo jiné návykové látce. Bohužel užívání návykových látek čím dál více člověka otupuje a on uzamyká své zdravé přirozené já.
Docela častý vzorec ženy alkoholičky a muže alkoholika, kteří přicházejí do léčby, bývají kromě alkoholu závislé na další osobě v jejich životě. Vnitřně žijí život této osoby a samy jsou bezradné. Jsou naprosto oddány myšlenkám, rozhodnutím, cítění, způsobu života této osoby. Podřizují se jí a plní tím její představy, jaké by měly být. Dobrovolně nedobrovolně žijí v okleštění této osoby. Onu osobu vnímají jako autoritu a poslouchají ji. Touto dominantní autoritou bývají matky, otcové, partneři, ale také vlastní děti. Ve vztahu k partnerům zde bývá zaměňována závislost za lásku. Láska často maskuje strach ze změny a neschopnosti samostatného žití závislého jedince.
Jaká je cesta ven?
Zastavit se… Sám se sebou. Sama se sebou. Vyhledat odbornou pomoc, které důvěřujete. Ano, člověk musí chtít řešit své problémy s návykovou látkou i ty primární problémy pod závislostí uschované. Je třeba mluvit o tom, co se mi děje a nenechávat si svou bolest pro sebe. Vždycky je šance na změnu. A změna stojí za to.
Proč o tom píšu? Je to život a my ho žijeme…
http://plocova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=529308
