Vydáno: 27. 6. 2006, Magazín Práva [Leoš Kyša]
Představa alkoholičky jako padesátileté trosky s flekatým obličejem, potácející se od bufetu k bufetu, už dávno patří minulosti. Dnes se k alkoholu uchylují stále více ženy vzdělané, úspěšné a často i mladé. Není výjimkou, když v protialkoholické léčbě skončí ještě ne třicetileté maminky na mateřské nebo mladé a úspěšné advokátky, lékařky či podnikatelky. Důvodů jsou desítky a žen, které se závislostí bojují či se u nich úspěšně vyvíjí, desetitisíce.
Monika
Monika Plocová je psychoterapeutkou na oddělení závislostí žen v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Před sedmi lety však na tomto oddělení skončila jako pacientka. Bylo jí třiatřicet let. V té době pracovala jako účetní a měla dvě malé děti, jedno šesti- a druhé osmileté. Manžel ji do léčebny odvezl, když ji večer našel opilou do němoty a nemohl ji probudit. Bylo devět dní před Štědrým dnem.
"Věděla jsem, že jsem závislá, ale nechtěla jsem si to připustit. Vždycky jsem si říkala, že to zvládnu, že se vlastně nic neděje, jen si dám pár skleniček, aby mi bylo fajn. Také jsem podléhala klasickému mýtu, že nejsem alkoholička, protože piji jen kvalitní alkohol a vychutnávám si ho. V mém případě šampaňské. Jenže to jsem si jen namlouvala," vzpomíná dnes po sedmi letech. Těch sedm let už abstinuje. Ví, že kdyby si dala jen jedinou skleničku, tak zase padne úplně na dno. Počáteční dny v léčení strávila na detoxu - detoxikačním oddělení. Hned po prvním zážitku chtěla odejít na reverz. Na detoxu byla k posteli připoutaná padesátiletá žena, která na ni křičela, ať uteče, že jsou všude pavouci. Byla v těžkém deliriu a měla halucinace.
"Říkala jsem si, že nejsem na tom přece tak špatně jako ona. Sice jsem své pití nezvládala, ale takové stavy jsem neměla. Jenže pak jsem pochopila, že neexistuje větší či menší závislost a možná byla jen otázka pár let, kdy bych se do takového stavu propila."
"Důvod, proč jsem začala pít? Alkohol mi pomáhal řešit mé deprese, pomáhal mi dodávat odvahu, pomáhal mi utíkat z bezvýsledného nenaplněného manželství, pocitů zbytečnosti a bezvýznamnosti, navozoval mi příjemné stavy pohody. Alkoholem jsem řešila i své deprese a obsedantně kompulzivní poruchu, při které jsem měla nutkání stále kontrolovat všechny spotřebiče v domácnosti. Pití mi pomáhalo to zvládnout. Pak už to byla závislost a já jsem k pití utíkala stále častěji."
Při svém tříměsíčním léčení se Monika setkala s různými případy alkoholiček. Třeba mladou dívkou, které umřeli dva sourozenci a její rodiče se o ni báli. Pořád chtěli, aby byla doma a nic se jí nestalo. Nudu v zavřeném pokoji zaháněla alkoholem.
Jiná, padesátiletá žena, zase pracovala v hospodě svého manžela jako kuchařka. Tchána s tchyní nemohla vystát a s pár skleničkami jí šlo mluvení s nimi mnohem lépe. I ona se postupem času dopracovala k závislosti.
Další žena začala pít na mateřské. Každý den si dala svou sedmičku vína. Nikdy se neopíjela, jen si udržovala hladinku. Zhroukoholu tila se v nemocnici, kde byla kvůli operaci žlučníku. Tělo zkolabovalo z nedostatku alkoholu. Odvezli ji rovnou do léčebny.
"Když mi v Bohnicích řekli, že jsem závislá na alkoholu a už do konce života nesmím pít, tak jsem se vyděsila. Byla to naprosto hrůzná myšlenka. Zaháněla jsem ji představou, že až budu hodně stará a bude to jedno, tak se strašlivě opiji. Dneska už vím, že se alkoholu ani nedotknu."
V protialkoholické léčbě nejde jen o to, přestat pít. Člověk musí změnit svůj přístup k životu. Musí odstranit problémy, proč k aljako utíkal, jinak mu abstinence málokdy vydrží.
"Kdybych nezměnila své hodnoty a stresující manželství, které mě k alkoholu přivedly, tak bych to možná nezvládla. Možná že ta opravdová bitva se závislostí začala až po opuštění léčebny. Tam mě dostali z nejhoršího a připravili na to, jaké to bude venku. Horší už bylo bojovat sama," tvrdí Monika Plocová. Po léčbě se vrhla na vysokou školu a nyní pracuje psychoterapeutka v bohnické léčebně. O své léčbě napsala i knihu - Na špičce ledovce.
"Tím, že se závislý člověk ocitne v léčebně, tedy v izolaci od své návykové látky, má čas a prostor srovnat si náhled na svůj problém. Závislý člověk má šanci vrátit se do plnohodnotného života teprve tehdy, pokud je ochotný přiznat si, že má problém se závislostí, že prostě nezvládá. Přijme tento fakt a chce s ním něco dělat. Pokud závislý nechce vidět svůj problém, šance na uzdravení mizí. Asi nejtěžší je pro závislého přijmout skutečnost abstinence jako celoživotní nutnosti. Ale jde to a život bez alkoholu je fajn," dodává Monika s úsměvem.
Vlaďka
"Jenom když jsem slyšela slovo střízlivost, tak se mi roztřásly ruce. Úplně mě ta představa, že bych v sobě neměla alkohol, děsila. Prostě hrůza," vzpomíná dnes na své patnáctileté pití padesátiletá Vlaďka. Ze závislosti jí před pěti lety pomohlo společenství Anonymní alkoholici (AA).
U nás dnes působí zhruba ve třiceti městech. V některých i více skupin. Třeba v Ostravě jsou čtyři. "Nechtěla jsem jít do žádné institucionalizované léčby, proto jsem si vybrala právě Anonymní alkoholiky. Telefon na ně jsem uslyšela v rádiu a napsala jsem si ho na malý lísteček. Další dva roky jsem ten lístek nosila v peněžence a sbírala odvahu tam zavolat." Společenství Anonymní alkoholici vzniklo v USA a dnes působí ve 141 zemích světa. Je to naprosto volné společenství alkoholiků, kteří si navzájem pomáhají ven ze své závislosti. Řídí se několika svými zavedenými postupy, které jsou obsaženy v Modré knize.
"Základem je vydržet dvacet čtyři hodin nepít. Prostě si říkáte, že vydržíte dvacet čtyři hodin, pak dalších dvacet čtyři hodin a tak to jde dál. Nesmíte myslet na to, že to bude napořád, nebo tělo a vaše závislé já zpanikaří."
Když přišla poprvé na sezení Anonymních alkoholiků, tak se bála. Dlouho jí trvalo, než poprvé promluvila. Přišlo jí také divné, že se zde lidé odevzdávají do péče vyšší síly, která jim pomůže se závislostí. "Nejsme součástí žádné církve ani sekty. Je to prostě jen způsob, jak na to nebýt sám. Někdo za vyšší silou vidí boha, někdo podvědomí, někdo svou skupinu. Je to různé. Jediné, co opravdu potřebujete ke vstupu do společenství, je odhodlání přestat pít." Stejně jako v klasické léčbě je důležité i u Anonymních alkoholiků, aby si člověk uvědomil, že je alkoholik. "Dokud se nejste schopni ztotožnit s tímto faktem a prohlásit, jmenuji se Vlaďka a jsem alkoholička, tak to nezvládnete." Lidé zjednotlivých skupin mají zakázáno o sobě vynášet jakékoliv informace, protože se na sezeních o druhých lidech často dozvědí více, než ví jejich samotní partneři. Proto také mnohdy neznají ani svá příjmení. Lidé zjednotlivých skupin si navzájem pomáhají i v obyčejném životě. "Třeba po sezení jdeme spolu do hospody, abychom se naučili, jak reagovat v tradičním prostředí spojeném s alkoholem. Je to vždycky pro obsluhu trochu šok, když si tam deset lidí objedná minerálku."
Jaká je úspěšnost léčby závislých ve společenství, je těžké říct. Protože jsou AA ze zásady anonymní, nevedou si žádné záznamy, docházku ani nevybírají členské příspěvky. "Někdo přijde jen jednou, jiný zůstane celý život. Boj s alkoholem je celoživotní válka a společenství vám v ní pomáhá," dodává masérka Vlaďka. Podle ní i na sezeních AA přibývá žen, a to stále mladších.
Kateřina
Maminka osmadvacetileté spisovatelky Kateřiny Havlové, autorky knihy Maminko, prosím tě, nepij, se upila k smrti. Bylo jí padesát šest let a zemřela své dceři takřka v náručí. Její i otcovu závislost na alkoholu prožívala jako dítě a nedokázala ji pochopit.
"Rodiče pili často a poté se hádali a prali. Přitom byli oba vzděabych lidé. Jako dítě jsem si mnohdy myslela, že je to má vina, protože jsem špatná dcera. Myslím, že takhle to prožívá mnoho dětí alkoholiků," vzpomíná osmadvacetiletá Kateřina Havlová. Na to, proč pili, nikdy nepřišla.
Máma své pití zvládala hůř než otec. Několikrát se stalo, že ji přinesli zhospody propitou do bezvědomí. Zaklepali na dveře a odešli. Dcera se snažila o ni pečovat, chránit ji před zlobou otce. Její pocity byly protikladné, moc ji milovala, ale zároveň ji ve chvílích její opilecké zloby nenáviděla.
Postupem let to s ní šlo zkopce. Z úřednice ministerstva národní obrany se dopracovala na uklízečku. Každý jí kvůli jejímu pití pohrdal. Kvůli pití nebyly v rodině často peníze. Před výplatou neměli její rodiče ani na chleba. Na pivo se našlo vždycky.
"Přestože táta sám pil, tak její pití nenáviděl. Vždycky jsem jednou za čas musela udělat úklid, vyhodila prázdné láhve od pití. Jako každá ženská, která pije, je měla poschovávané doma. Je neuvěřitelné, kam všude alkoholičky láhve schovávají. V létě do zimního oblečení a naopak, do bot na lyže, do botníku, do špinavého prádla, do povlečení, do pračky, za knihy v knihovně, do prázdné krabice od pracího prášku, ozdobného džbánku. Vždycky jsem vzala pytel, naskládala je tam a vyhodila."
Kvůli alkoholu se s matkou pořád hádala, ale nikdy nic nevyřešily. Její mámě buď nebylo pomoci, nebo si pomoct nechtěla nechat. Vyšlo to stejně.
Přestože sama Kateřina nenáviděla alkohol a mámino pití, začala kolem osmnácti let pít také. "Pila jsem s naší partou hodně. Těžko říct. Později jsem pila, tak jak pije dneska většina dospělých. Jdete se bavit a pijete. Abstinovat jsem začala, když jsem přišla do jiného stavu a poté, co jsem v pátém měsíci přijela domů, abych mamince dala sbohem, neboť umírala, a viděla jsem tam tu cizí ženu, zdrcenou a na pokraji smrti. Pak jsem se nedokázala alkoholu ani dotknout. Prostě, když mám chuť třeba i na skleničku piva po dobrém obědě, vybaví se mi maminčin obraz a nemůžu. Mám velký strach. a na druhou stranu bych nikdy nechtěla své dcerce udělat to samé - opilá málaní ma je podle mého to nejhorší, co potomek může vidět," říká Havlová. Ona sama má dnes pětiletou dceru. "Pokud bude pít, asi nebudu moc tolerantní. Budu jí to muset rozmluvit," dodává.
Ženy
"Důvodů, proč žen závislých na alkoholu přibývá, je mnoho. Obecně se dá říci, že jejich život nenaplňuje očekávání, a proto hledají berličky, které jim pomohou na to zapomenout či se s tím smířit. Problémy vznikají už v pubertě, kdy se cítí nedoceněné, nebo v rozvrácených vztazích. Často také v práci. Máme tu mnoho úspěšných a vzdělaných žen, které mají skvělé výsledky v zaměstnání, ale ne takové, jaké si představují. Stejně úspěšné ženy pak mají třeba chladné a nenaplněné vztahy a manželství a pak se také utápějí v alkoholu. Je to jednak daň současného stavu společnosti a jednak toho, jak je u nás alkohol přístupný a všeobecně přijímaný," vysvětluje Václav Dvořák, primář ženského protialkoholického oddělení Psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích. On sám má na svých odděleních osmdesát míst pro pacientky závislé jak na drogách, tak alkoholu. Ročně jich přes ně projde necelá tisícovka. "Snažíme se u nás jednak ženy zbavit fyzické závislosti, dát jim řád do života, ale hlavně nacházet důvody, proč pily. Musíme je naučit zvládat své potíže jinak než s alkoholem. Často se jedná o kombinované problémy, jako jsou deprese, anorexie, bulimie či jiné psychické poruchy. Má-li být léčba alkoholismu úspěšná, tak musíme vyléčit i ostatní potíže."
První léčba pacientky závislé na alkoholu trvá tři měsíce. Tou si pod primářem Dvořákem prošla i Monika Plocová. Pokud žena prošla léčbou opakovaně, tak je v léčebně tři až pět týdnů. "Někomu se podaří abstinovat až třeba na popáté. Hlavní je nevzdávat to. Někdy se i stane, že žena recidivuje po několika letech. Zapomene, že alkoholička zůstane alkoholičkou i po deseti letech abstinence, a dá si skleničku. Všechno začne nanovo."
Ženy přicházejí do léčebny ze všech profesních i sociálních skupin. Zhruba čtvrtina jsou vysokoškolačky, polovina středoškolačky a zbytek má základní vzdělání. Samozřejmě vzdělanější ženy mají větší potřebu se léčit. Nejčastěji přicházejí ženy mezi čtyřicítkou a padesátkou. To je věk, kdy jsou nejohroženější. Děti opouštějí domov, manželský vztah už není tak intenzívní jako dříve a žena zůstává sama.
"Žádný závislý člověk nepije jen tak z rozmaru. Alkohol pomáhá člověku uniknout pryč z reality. Proč z reality utíká? Co je pro něj těžké zvládat? To jsou otázky, které si pokouší zodpovědět každá z pacientek, která se ocitne v léčebně závislostí. Napít se v běžném životě na tíhu problematické situace douškem alkoholu je jedna z možností, jak ulevit svému napětí, stresu a zapomenout na problémy. U léčících se žen se toto jednoduché řešení stalo pravidlem a vyústilo v závislostní mechanismus. Staly se závislé na alkoholu," říká psychoterapeutka Monika Plocová o ženách, skterými přichází denně do kontaktu.
"V rámci psychoterapeutických skupin i individuálních sezení se snažíme dostat co nejhlouběji do duše nemocné ženy a odkrýváme hluboko zasazené kořeny závislosti. Na povrch vycházejí nezpracované křivdy a bolesti křehkého ženského nitra. Pomocí alkoholu ženy utíkají od dominantního partnera, dominantních rodičů, manipulace okolí. Mezi léčícími se alkoholičkami nejsou výjimkou ženy zneužívané, ženy ve svém životě znásilněné, psychicky týrané. Ženy nemají rády svůj život a hlavně sebe sama. To je pádný důvod k úniku, ne?" dodává Monika.
"Nemám jediný důvod domnívat se, že se situace zlepší. Právě naopak. Žen závislých na alkoholu bude jen přibývat. Myslím, že naše země je zralá na švédský model omezení prodeje alkoholu a jeho zdražení. Jen se obávám, že naše společnost se svou tolerancí k této droze na to ještě není připravena," myslí si primář Dvořák.
***
Krátce po dokončení této reportáže jsem mluvil se svou švagrovou, která pracuje jako ošetřovatelka v jedné z ostravských nemocnic. Ten den jí na pokoji umřela pětatřicetiletá matka dvou malých dětí. Hlavním důvodem její smrti byl alkohol.