Vydání: 16. 5. 2008, Mladá fronta, Hana Slívová 2008
Alkoholem zapíjela deprese, nenaplněný manželský vztah a také psychickou poruchu. Když nad pitím začala ztrácet kontrolu, jejím dětem bylo deset a dvanáct let. Nikdy předtím by si dnes dvaačtyřicetiletá Monika Plocová nepomyslela, že jedenáct týdnů, které před devíti lety strávila v protialkoholní léčebně, pro ni může znamenat nový život.
Mezi ženami, jimž alkohol ublížil ještě daleko více než jí samé, si totiž uvědomila, že pití není lék na problémy. Po propuštění si doplnila chybějící vzdělání a vystudovala psychoterapii. Rozhodla se totiž, že svoje zkušenosti s alkoholem využije v praxi, a dnes pracuje jako psychoterapeutka v bohnické psychiatrické léčebně. Na starosti má ženy, které se – jako ona před lety – dostávají ze závislosti na alkoholu. „V současné době máme plných všech dvaačtyřicet lůžek,“ říká Monika Plocová. „Dvacet žen je na detoxu, dvaadvacet se účastní režimové léčby,“ dodává.
Místo potomka víno Režimová léčba je název pro obsáhlý program, který pomáhá pacientům k návratu do života bez alkoholu. Jeho součástí jsou i psychoterapeutické skupiny, při kterých se účastnice společně snaží přijít na to, proč vlastně po alkoholu vůbec sahaly. Odkrývají své životy, pátrají po kořenech současných problémů. Monika Plocová přiznává, že zpočátku mívají některé pacientky problémy o svých osudech promluvit. Důležité totiž je, aby pacienti terapeutovi důvěřovali. Výhodu tak Monika vidí paradoxně v tom, co ji před lety srazilo na kolena: vlastní zkušenost s pitím a léčbou.
Moničiny pacientky, kterým kromě skupinových terapií pomáhá například také léčba kreslením, psaní deníku i obyčejné povídání si nebo příprava na reálný pobyt v prostředí „nového“ světa, mají jedno společné: nízké nebo vůbec žádné sebevědomí. Patří mezi ženy, jež žily s dominantním či agresivním partnerem nebo které ještě odpovídající protějšek nenašly. Výjimkou nejsou ani matky, jimž odrostly děti a kterým prázdné a studené místo u stolu pomaloučku obsadila lahev vína.
Stále častěji se s alkoholem potýkají i dříve zneužívané dívky nebo bulimičky a anorektičky, jež sklenicemi alkoholu zahánějí hlad a také nenávist k vlastnímu tělu. „Možná trochu paradoxně máme v léčbě také hodně vysokoškolaček,“ vypráví paní Plocová. „Ty si často uvědomují, že se závislostí na alkoholu se žít nedá.“ Nenechte závislosti prostor Nárůst počtu alkoholiček přičítá Monika Plocová změnám ve společnosti, která nabízí ženám lepší uplatnění a kariéru.
„Ženy potřebují osobnostní růst, což vlastně podkopává roli muže. Jestliže je navíc ze své rodiny zvyklý, že žena se stará o domácnost a nijak jinak se neangažuje, může být ženina kariéra důvod pro konflikt,“ vysvětluje další z možných důvodů vzniku ženského alkoholismu. Tím může být ostatně i věc v dnešní době tak běžná a navíc tolerovaná, jako je nevěra. „Měli jsme v léčbě maminku dvou dětí, ročního a tříletého,“ vzpomíná paní Plocová. „Pila kvůli nevěře manžela, a když přišla do léčebny, naprosto jí chybělo sebevědomí,“ dodává. Přestože napoprvé léčba nevyšla a pacientka se k pití vrátila, svoji snahu nevzdala a do léčebny přišla podruhé. „Dneska je u ní všechno v pořádku. Nepije, s manželem se rozvedla, o své děti se dobře stará,“ vypočítává.
O svých zkušenostech s léčbou a alkoholem napsala Monika Plocová několik knih. Ta nejnovější se jmenuje Všechno má svůj čas a jejím tématem je právě umění rozhodnout se pro léčbu.