Upravit stránku

Vdávala jsem se už ve dvaadvaceti a brzy po svatbě se nám narodila dcera. Kvůli těhotenství jsem nedodělala pedagogickou fakultu a po mateřské jsem nastoupila do jedné firmy jako účetní. Práce mě nebavila a s manželem jsem si přestávala rozumět. Podnikal a téměř nebyl doma. V rodině vládl on, já jsem vlastně jen plnila jeho rozkazy a marně čekala na nějaké ocenění. Neměla jsem se ráda a nesnášela jsem život, který jsem žila. Situaci mi komplikovaly ještě úzkosti a takzvaná obsedantně kompulzivní porucha. Než jsem odešla z bytu, třeba tři hodiny jsem kontrolovala všechny spotřebiče, jestli jsou vypnuté.

Když jsem se cítila sama nebo když na mě šla úzkost, nalila jsem si sklenku vína. Postupně jsem popíjela už každý den a začala jsem si dávat pozor na to, abych doma vždy nějakou tu láhev měla. Šla jsem třeba pro mouku a přikoupila tři piva s tím, že dvě budou pro manžela. Nakonec jsem ale, než jsem dovařila oběd, stihla vypít všechny tři a ještě jsem si skočila pro víno.

Po první skleničce ze mě spadly zábrany, sebevědomí stouplo a problémy se rázem zdály nepodstatné. Brzy jsem se dostala do začarovaného kruhu: ráno jsem stála před zrcadlem - opuchlé a zakalené oči, kyselý dech - a říkala jsem si, že už se to nesmí stát. Jenže uběhlo pár hodin a byla jsem v lihu, znovu. Čím větší pocity viny, tím rychleji jsem je musela utopit v alkoholu.

Závislost se rozvíjela nenápadně, asi deset let. Postupně jsem se dostala tak na tři láhve vína denně a čím dál tím častěji jsem se probouzela s "okny". Manžel dlouho nic netušil. Že něco není v pořádku, zjistil, až když jsem jednou v opilosti upadla a skončila v bezvědomí. Asi dva měsíce na to mě odvezl do bohnické léčebny. Nejdřív jsem protestovala, cítila jsem se ponížená - "co tomu řeknou lidi"... Časem jsem ale pochopila, že musím bojovat. Vždyť mám dvě děti, říkala jsem si.

Dcery, tehdy 10- a 12leté, mi spolu s maminkou byly největší oporou. V léčebně jsem strávila tři měsíce. Postupně mi došlo, že moje závislost není životní tragédie, ale naopak výzva začít znovu a jinak. Celý život jsem se někomu podřizovala a na sebe úplně zapomínala. Od mládí jsem měla pocit, že nepatřím tam, kde se nacházím. Jenže jsem neuměla poslouchat své pocity, a tak mi to osud prostě musel ukázat natvrdo.

V léčebně jsem si také uvědomila, že mě baví pracovat s lidmi a že se do nich umím vcítit. Po návratu z Bohnic jsem nechala práce účetní a vrhla se na víkendové studium psychoterapie. Za pár let jsem se na stejné oddělení vrátila jako terapeutka. Ještě během léčby jsem si taky slíbila, že jestli se z toho bahna dostanu, napíšu knihu pro budoucí pacientky a jejich rodiny. Od té doby mi vyšly už čtyři, pátou začínám psát.
Patnáctého prosince to bylo deset let, co abstinuji. Loni jsem začala studovat speciální pedagogiku na VŠ, po osmi letech jsem přestala pracovat v Bohnicích a spolu s kamarádkou založila doléčovací centrum ALMA pro matky závislé na alkoholu. Fáze po konci léčby je mimořádně důležitá a je potřeba s klientkami pracovat a vést je, aby nespadly zpátky do stereotypu. Vlastní zkušenost mi v tom hodně pomáhá. Snažím se motivovat ženy k tomu, aby ve svém životě něco změnily. Když se vrátí do stejných podmínek, abstinovat nevydrží. Nutná je také určitá vnitřní proměna - začít se mít rád, žít tak, aby mi bylo dobře, a jít si za tím, co chci.

Ze mě udělala překonaná závislost úplně jiného člověka. Bývala jsem sebelítostivá, naivní a nesamostatná chudinka bez názoru i bez duše, která sebou nechávala manipulovat jako loutkou. Bývala jsem spíš materialisticky založená, teď mám úplně jiné priority. Osamostatnila jsem se, vrátil se mi smích a radost z obyčejných věcí. Začala jsem se řídit srdcem a získala jsem určitý nadhled. Věci, které mě dřív zraňovaly a nutily sáhnout po sklence, mě dnes nechávají v klidu. S manželem jsem se po šestnácti letech manželství rozvedla a dost se proměnil i okruh mých přátel. S dcerami jsem se vždy o všem bavila na rovinu a myslím, že tím, co se stalo, se náš vztah dokonce ještě zlepšil a utužil.

Nahoru