„Doma si všimli, že piju, až ráno potom, co jsem to jeden večer opravdu přehnala a zhroutila se,“ vzpomíná bývalá alkoholička a provozovatelka jediného soukromého zařízení pro léčbu závislosti na alkoholu u nás Monika Plocová.

Nejvíc je alkoholiků

Podle statistik trpí alkoholismem skoro desetina dospělé populace. To je téměř 300 000 obyvatel.

Specializovaných zařízení pro alkoholiky je v naší zemi jen dvacet.

Drogově závislých u nás je podle odhadů asi čtyřicet tisíc.

Když srdečnou podnikatelku středního věku navštívím, usadí mě u sebe v kanceláři. Do zbytku domu, kde jsou klienti během třiatřicetidenní intenzivní terapie ubytovaní, je vstup zakázán. Součástí péče o lidi, kteří se rozhodli skoncovat s alkoholem, je i zajištěné soukromí a klid.

„Musíme se chovat tak, aby nám klienti mohli důvěřovat,“ vysvětluje Monika, než se usadíme v místnosti, která vypadá spíš jako pokojík. Obrázky na zdech, ratanový nábytek a svíčky navozují atmosféru pohodlí, a tak by se tu také měl cítit člověk, který se sem dostane po detoxu a za léčbu zaplatí něco přes padesát tisíc.

Cesta terapeutky od závislosti až k vlastnímu centru byla plná zvratů, krizí a pádů. „K pití jsem měla vždycky sklony. Dobře si pamatuju svoji první skleničku vína. Bylo mi tak šestnáct sedmnáct a hned jsem měla pocit, že všechno je vlastně super.“ Do dvaceti prožívala Monika období plné večírků.

Alkohol byl podmínkou k tomu, aby se dobře bavila. „V podstatě jsem neměla žádné sebevědomí, styděla jsem se mluvit, ale hned jak jsem se napila, byla jsem si daleko jistější – třeba jsem dokázala komunikovat s chlapama,“ dodává.

Po pár letech čas večírků skončil. Monika si našla životního partnera, vdala se, narodily se jí dvě děti a mladá maminka byla ze začátku spokojená. Ani tak Monika skleničku úplně neodložila, navíc manželství postupně začalo nabírat nesprávný směr. „Přišla revoluce, změnily se poměry, manžel začal podnikat a pracovat od nevidím do nevidím,“ popisuje.

Když se Monika Plocová dostávala z alkoholismu, slíbila si, že o tom co prožívá, napíše knihu.

Navíc se musela srovnávat s tím, že má sluchově postiženou dceru. „V té době jsem si neuvědomovala, jak moc mě tenhle fakt zasáhl.“ Monika pracovala na částečný úvazek jako účetní, starala se o rodinu, do které přibylo další dítě, a měla pocit, že je na všechno sama, a čím dál častěji se zavírala s alkoholem. „Nakonec jsem byla tak na dvou třech flaškách vína denně.“ Ani tak si až do dne, kdy ve třiatřiceti zkolabovala, její blízcí ničeho nevšimli – alkoholici pití umějí dobře skrývat.

Pud sebezáchovy ale nakonec zafungoval a Monika se šla léčit do pražských Bohnic – a to nejen se závislostí na alkoholu, ale i na utišujících lécích, které prý není až takový problém si opatřit. „Přijdete k obvodnímu lékaři s tím, že se necítíte psychicky dobře, a často dostanete recept na léky proti úzkosti, které hned zaberou. Opravdu mi po nich bylo okamžitě líp, navíc jsem je kombinovala s alkoholem a to bylo ještě lepší,“ popisuje Monika.

Tři měsíce v léčebně pro ni byly nesmírně těžkým obdobím. „Měla jsem pocit, že na tomhle světě mě drží jedině pití, že je to to jediné, co mám. Děti jsem milovala, ale nebyly dostatečná motivace, abych přestala s alkoholem.“

Tehdy se Monika rozhodla, že pokud léčbu absolvuje úspěšně, napíše o své cestě k abstinenci knihu. Ta vyšla sice až po několika letech, ale rozhodnutí nasměrovalo budoucí terapeutku k tomu, aby pomáhala lidem se stejným problémem. Po ukončení odvykacího programu v protialkoholní léčebně si doplnila vzdělání a vrátila se do Bohnic, tentokrát jako zaměstnanec.

Následně tam pracovala deset let jako hlavní terapeutka.

Vztah i za střízliva

Její pracovní život nabral úplně jiný směr, ale ve vztahu se mnoho nevylepšilo. Podle jejích slov manželství fungovalo jen „na povrchu“. Ani tak Monika nechtěla ze vztahu se dvěma dětmi odejít bez boje.

„Po návratu z Bohnic jsem si říkala, že chci zkusit manželství za střízliva. Můj muž ale nakonec odešel za jinou ženou,“ ohlíží se Monika. Po třech letech přišel rozvod. Monika se dál věnovala dětem a práci a po deseti letech sbírání zkušeností v praxi se rozhodla osamostatnit. Před rokem otevřela Dům Moniky Plocové, kde její klienti absolvují měsíční terapeutický program.

„Máme vysokou úspěšnost taky proto, že sem chodí motivovaní klienti, kteří chtějí přestat.“ Monika naráží na to, že program stojí kolem sedmnácti set korun za den a terapie je opravdu intenzivní. Se šesti klienty pracuje šest terapeutů a kromě denního terapeutického programu tu funguje po čtyřiadvacet hodin denně i psycholog, pokud klienta přepadne špatný pocit nebo má prostě těžkou noc, je pro něj k dispozici.

Čtyřiadvacetihodinová péče

„Terapeuti se střídali čtyřiadvacet hodin denně,“ říká abstinující alkoholička Markéta, která Moničin program absolvovala a dnes do domu dochází ambulantně. „Léčba byla hodně intenzivní a náročná. Dělali jsme různé typy terapií, ať už individuální, nebo skupinové. Dnes intenzitu léčby oceňuji, asi musí být taková, aby za něco stála.“

Bránu k závislosti na alkoholu Markétě otevřela dokořán její mateřská dovolená – na takovou životní změnu nebyla vůbec připravená. Vždycky byla velice aktivní, ale doma se synem se najednou cítila izolovaná od společnosti a neviděla způsob, jak se mimo domov uplatnit. „Byla to osobní krize,“ bilancuje Markéta důvody, proč hledala uvolnění v alkoholu, který ji nakonec málem udolal.

Maminka, která třiatřicetidenní intenzivní terapii absolvovala předloni v létě, dnes sama podniká a věří, že bude v pořádku. Monika Plocová má takových příběhů celou řadu a každý podobný úspěch je pro terapeuta velkým povzbuzením.