Upravit stránku

Žijeme život, okolnosti se dějí....Stačí je jen vnímat a pak jít... Standa mi byl představen v čase barevného podzimu. Byla jsem pozvána, vlastně přemluvena, abych se s zúčastnila jednoho společného setkání.

S návrhem přišel můj kolega, když se domluvil s jistou ženou, s kterou se zase setkal on. Tento zvaný “kolega” mi chtěl pomáhat. Plánoval v budoucnu pracovat v mé blízkosti a společně se mnou tvořit.

Nemám takové seznamovací sedánky ráda. Mám ráda přirozená setkání, kdy já jsem součástí proudu běžného života. V daný den jsem odcházela bez jakéhokoli očekávání. Pokud se mi do mysli vnořily nějaké střípky představ, byly spíše negativního charakteru. Slíbila jsem, jdu!

Dojeli jsme na domluvené místo. Vešla jsem, rozhlédla jsem se a zaregistrovala jsem dvojici žena a muž. Někdy ani netřeba slov. Pohled a hlavně pocit mi napověděl, že toto jsou lidé, které nás čekají. Neměla jsem ani zdání, co se bude dít. Když jsme s kolegou usedali proti nim, ptala jsem se sama sebe, proč jsem se vlastně nechala přemluvit. V pro mě trapné chvíli (dle mě strojené a umělé chvíli), jsem konečně zvedla oči k člověku, který seděl proti mně. „To je Standa a věnuje se lidem závislým na alkoholu“, byl mi představen ten muž. „Další, který se chce u mě uchytit“, napadlo mě v duchu.

Standa se mi podíval do očí a začal povídat o svém životě i práci. Zadívala jsem se na něj. Jeho hnědé oči se na mě upřímně hleděly. Mluvil klidně, skromně, lidsky.

 „Na tom foušáčovi něco je!“ ozval se po chvíli můj vnitřní hlas. „Má svou práci, nechce se uchytit“, dodal. Náhle jsem si všimla, že paní vedle něj také cosi povídá. Její slova jsem ale nevnímala. Vtahovala mě lidskost a skromnost Standy, jeho příběh, energie. Vnímala jsem cosi, co máme společné. Dnes už to vím, cítila jsem lidskost, empatii, vnitřní sílu, pokoru.

V závěru setkání už jsem Věděla. Cítila jsem, že  člověka jako je Standa nesmím nechat stát, minout ho nebo jen tak překročit. Byla jsem to nakonec já, která mu nabídla spolupráci. Život však zasáhl, ještě nebyl správný čas. V prvních chvílích jsme se nesetkali v konkrétních představách.

Tušila jsem, že jednou …! Od toho okamžiku, aniž bychom to společně věděli, nám život spolupráci chystal, tiše, na dálku, podzemními vodami vytvářel okolnosti, které se děly u každého z nás. Proč?  Aby se jednou naše vody propojily.

Za pár týdnů mi zazvonil telefon. Standa chce ke mně! V tu dobu jsem nově zakládala ambulantní Centrum Moniky Plocové. Vše se skládalo jak stavebnice. Několik dílků životní mozaiky zaklaplo do sebe. Byl ten pravý čas. Začali jsme spolupracovat, vytvářet, tvořit.

Tak započala naše společná cesta.

Naše životní prožitky i zkušenosti se doplňují, stejně jako mužský a ženský princip. Pomáháme lidem, aby překonali bolesti. Aby vystoupili z bludného kruhu závislosti a našli smysl života. Pomáháme rodinám, partnerům, dětem žít v lásce, respektu a úctě. Živost jednoho, doplňuje klid druhého.

A na závěr?

V prvních dnech spolupráce jsme zjistili, že už jsme se setkaly. Kdy? Před pár lety. Znali jsme se tedy. Jen jsme byli v nevědomosti. Z nevědomosti vznikla jednoho dne vědomost. Každé setkání, i to na které se nám nechce, má smysl!

A tehdejší kolega, který si brousil zuby na spolupráci vedle mě? Život ho postupně odvál. Díky němu jsem poznala Standu. Ten teď stojí vedle mě. Pomáháme spolu závislým i jejich rodinám, aby našli správnou cestu životem. Je to dar. Děkuji za něj.

Nahoru