Upravit stránku

Seděli nedaleko sebe... "Nevím, jestli mě má ještě rád", říká mi Ona. On seděl pevně. Hleděl na ni. Nevyslal k ní jedinou stopu rozladění. Jen já jsem cítila to jeho vnitřní napětí..

Ona se mi podívala do očí. Střetly jsme se pohledem. "Tak se ho zeptejte", říkám jí tiše..

Otáčí se k němu. Avšak její pohled směřuje do neurčitého bodu kdes na podlaze v místnosti. "Koukněte se na něj..", zašeptám..

"Máš mě ještě rád?" Jejích oči se konečně setkaly pohledem..

"A těch 30 let, co spolu jdeme životem je myslíš co?" řekl On. V očích měl obrovský záblesk něhy.

Podala mu ruku, on jí stiskl..Další slova už by byla zbytečná..

Tyto hluboké okamžiky se udály v červnu minulého roku. Ona, paní Marie, svou, pro ni nešťastnou situaci v manželství, dosud řešila únikem pomocí návykových léků (konkrétně stilnoxu a diazepamu). Dostala se do bludného kruhu závislosti a jediným řešením byla pobytová léčba.

"Víte, on mi nikdy neřekne, že mě má rád. Za poslední roky mě vůbec nepohladí. Vždycky mě tak něžně plácnul přes zadek..I to je pryč. Jenom pracuje. Všechno, co dělám doma, je samozřejmostí. Cítím se tak sama! Bezvýznamná. To stažení uvnitř hrudi! A ty bezesné noci! Praktická lékařka mi napsala ty léky, ulevilo se mi. Jen jsem zvyšovala množství" plakala paní Marie.

"Marie, řekla jste někdy manželovi, jak se cítíte? Co byste od něj potřebovala? Jak se vlastně cítí on? Komunikujete s ním? Mluvíte spolu?" ptala jsem se.

"Ne..To by snad měl vědět, co já potřebuju, ne?" odpověděla.

"Myšlenky vám číst neumí. To neumí nikdo. O tom, jak se cítím, je třeba mluvit..Když něco chci, musím si o to říct! Nechcete to zkusit?" nabízím.

A pak přišel ten okamžik..

Ona a on... Seděli nedaleko sebe... "Nevím, jestli mě má ještě rád", říká mi Ona. On seděl pevně. Hleděl na ni. Nevyslal k ní jedinou stopu rozladění. Jen já jsem cítila to jeho vnitřní napětí..Ona se mi podívala do očí. Střetly jsme se pohledem. "Tak se ho zeptejte", říkám jí tiše..

Otáčí se k němu. Avšak její pohled směřuje do neurčitého bodu kdes na podlaze v místnosti. "Koukněte se na něj..", zašeptám..

"Máš mě ještě rád?" Jejích oči se konečně setkaly pohledem..

"A těch 30 let, co spolu jdeme životem je myslíš co?" řekl On. V očích měl obrovský záblesk něhy.

Podala mu ruku, on jí stiskl..Další slova už by byla zbytečná..

Začali spolu mluvit. Učili se vnímat. Naslouchat si..

"Je to těžké, ale všechno je lepší.. Zase mě plácnul přes zadek.." psala mi.

Dnes, před pár minutami mi přišla zpráva.

"Je to týden. Manžel zemřel. Před třemi měsíci mu našli rakovinu. Šlo to rychle. Léky neberu a nepiju. Zvládám, i když těžko. Prožila jsem s ním hezký život. Marie"

V každém okamžiku můžeme začít řešit problémy. Komunikovat. Mluvit. Pěstovat dar, který jsme dostali. Třeba, že druhý člověk je vedle nás a pro nás pevný jak skála, i když jinak, než si představujeme my. Nebo nám prostě dává lásku po svém. My ji jen nevidíme. Je to mžik, kdy může být všechno jinak. Pozdní poznání bývají opravdu pozdní...Nepřipusťme to...

Nahoru