Upravit stránku

Selhání kultury bílého muže podle Ericha Fromma nespočívá v individualismu, jak tvrdí kolektivistické ideologie.

Soumrak bílého muže

© Dr. Rainer Funk
Psycholog Erich Fromm (1900–1980) ve svém díle shrnul psychický stav bílého muže v nacistické a postnacistické době.

Druhá světová válka pohřbila víru nejen v boží spravedlnost, ale i ve spolehlivost lidského rozumu. Utonulo v něm náboženství i osvícenství. Nacismus byl vědecky metodickým ztělesněním absurdního iracionálna přetvořeného ve vražednou mašinérii chladnokrevnou pílí, smyslem pro povinnost a kázeň, zbožštěním státu a bezuzdnou brutalitou. Sílící pochybnosti o autonomii člověka a jeho rozumu, kterou v nás pěstovalo osvícenství, vytvořily stav morálního zmatku. V něm je člověk ponechán bezradný a bez inspirace, ať už božího zjevení nebo svého rozumu.

Smysl existence
Tak nějak shrnuje psychický stav bílého muže v nacistické a postnacistické éřepsycholog Erich Fromm (1900–1980). Ten bývá často společně s Marcusem a Adornem zařazován do neomarxistické Frankurtské školy, ač jeho vnímání světa je spíš existencialistické. Nikdy se nevzdává obdivu k moderní demokracii a víry v ni coby nejsvobodnějšího tvůrčího rámce vývoje dějin, civilizace, lidské psychiky a etiky.

Aby však člověk mohl demokracie dokonale využít, potřebuje si v ní poskytované vnější svobodě neustále pěstovat svobodu vnitřní každodenním oprošťováním od vnějších vlivů, konvencí, trendů, mód a kolektivních myšlenkových systémů. Nemá proti nim bojovat ani usilovat o jejich svržení či zničení, nýbrž učit se s nimi, vedle i vně nich žít.

Má pochybovat, zkoumat, přehodnocovat a využívat, co je na nich užitečné, ale nenechat se jimi ovládat. A také nacházet vlastní identitu a smysl existence a definovat se tím, co je, nikoli tím, co má a jak se přizpůsobuje okolí, skupině či ideové příslušností. Jakmile člověk vnitřní svobodu zanedbá, stane se snadnou kořistí a zbraní totalitních manipulátorů.

Anonymní autorita
Svoboda je pro Fromma stejně jako pro existencialisty vratká hodnota, kterou je třeba nepřetržitě pěstovat. Co bylo včera pro člověka prostředkem k osvobození, se mu zítra může stát další totalitní manipulací. Jak nekonečné množství manipulátorů v nepostřehnutelných podobách člověk v životě potkává, aniž by si uvědomoval jejich manipulaci, Fromm odhalil už ve své rané knize Strach ze svobody.
Objevil nový fenoménu moderní společnosti, který nazval „anonymní autorita“. Ta na svobodu člověka útočí ideologií, módními trendy, kolektivním vkusem, masovou kulturou, finančními tlaky, reklamou a podprahovou invazí na jeho myšlenkové nastavení. Naučila se předstírat, že neexistuje, čímž se stává neviditelnou a těžko se jí bráníme.
Klíčem k jejímu odhalování je pozorování „jistot“. Jakmile jsme si čímkoli jisti, měli bychom být ve střehu a sledovat, odkud ona jistota pochází a co s námi dělá. Hromadně přijímané jistoty vytvářejí standardizaci. Moderní masová produkce vyžaduje standardizaci výrobků stejně jako společenský proces standardizaci člověka. Ta plodí konformitu a egalitářství, které je vždy útokem na svobodu a tvořivost. Kreativita vyžaduje odvahu vzdávat se jistot.

Umění milovat
Bažení po moci nevychází z osobní síly, nýbrž ze slabosti. Je to vyjádření neschopnosti člověka stát osamoceně, zoufalý pokus získat druhotnou sílu, kde skutečná síla chybí. Ta se však odvozuje z vnějších zdrojů, závisí na nich a jejich ztrátou se hroutí. Tím se obdiv, oddanost a láska se snadno mění v nenávist a utopie v tyranii, protože jim chybí zakotvení ve skutečné osobitosti, jež je hlavním účelem a smyslem lidské existence.

Proto člověk neví, čím je, které aspekty své osobnosti pěstovat, ctít a milovat. Nedokáže milovat druhé, protože nemiluje dobro v sobě. Aby si uchoval svobodu, tvořivost a zdravou mysl, musí se učit umění milovat a být sám sebou, sděluje Fromm ve svých stěžejních dílech Umění milovat a Člověk pro sebe.

Selhání kultury bílého muže podle Fromma nespočívá v individualismu, jak tvrdí kolektivistické ideologie. Ani v ideji, že zájem o sebe je morální ctností, protože vytváří hodnoty i pro druhé, což tvoří základ kapitalismu, nýbrž v degeneraci smyslu zájmu o sebe. Nespočívá v tom, že se člověk se příliš zajímá o sebe, nýbrž v tom, že se dostatečně nezajímá o své skutečné já. Ani v tom, že by byl příliš sobecký, nýbrž v tom, že nedokáže milovat sebe. Je to vlastně jen srozumitelné vysvětlení Mojžíšova enigmatického příkazu milovat bližního jako sama sebe.

Bílý muž, jak jsme si už řekli, létá jako kyvadlo z extrému do extrému a největší moudra své civilizace si rád vykládá opačně, než byly míněny. Proto se jeho následující generace budou vyžívat v požitku z hledání a nacházení pravého dobrého „já“. Ten do přelomu tisíciletí vytvoří kulturu kolosální sebestřednosti, narcismu a zbožňování úspěchu – čím snadnějšího, tím obdivovanějšího. Až to filosofa Kena Wilbera dožene k zoufalému výkřiku: „Všichni dnes chtějí být osvícení, ale nikdo nechce pracovat na zlepšování charakteru.“

Nahoru