Vydání: 28. 11. 2007 , Autor: Lucie Jánská

Když si projdete hospody, zdá se jasné, kdo dělá z Čechů druhé největší pijany v Evropě (po obyvatelích Lucemburska). No přece pánové, vždyť opilou ženu potká člověk maximálně jednu na pět, ne-li deset mužů.

Jenže když si uděláme exkurzi po protialkoholních léčebnách, zjistíme, že je to trochu jinak. Počet žen, které se v nich snaží zvítězit nad démonem alkoholu, se za posledních deset let zdvojnásobil, kdežto mužů-alkoholiků přibývá jen mírně. Poměr muži : ženy je tak už téměř vyrovnaný. Dříve poloprázdné ženské pavilony léčeben praskají ve švech. „Poptávka je enormní a stále stoupá. V poslední době už nezvládáme vyhovět všem, které přijdou,“ řekl INSTINKTU primář oddělení závislostí žen Psychiatrické léčebny Bohnice Václav Dvořák.

„Zvykla jsem si každý večer otevřít sedmičku červeného vína. Je klid, děti spí, mám konečně čas pro sebe. Někdy se ke mně připojí manžel, ale když není doma, zvládnu ji i sama. Těším se na to celý den, ale nedávno mě napadlo, jestli už náhodou nejsem alkoholička,“ píše na internetu jakási Bára z Příbrami. Podobných příspěvků jsou na všemožných diskuzích pro maminky desítky.

Nebezpečného způsobu, jakým se matky snaží vyrovnat se svou rolí, si všimli i odborníci. Podle doktora Dvořáka souvisí se společenskými změnami posledních let. „Za socialismu se ženy vdávaly průměrně v jednadvaceti a většinou šly rovnou na mateřskou, takže si nestihly zvyknout na nic jiného. Dnes žena deset let pracuje nebo studuje, učí se jazyky, cestuje. Navykne si na určitý životní styl a najednou má být zavřená doma s dítětem,“ vysvětluje primář, proč se v léčebnách objevují čím dál mladší ženy.

Podnikání s lahví v ruce

Ženy prostě pijí stejně jako muži, jen na ně není tolik vidět. Pijí tajně, i před nejbližším okolím to často dokážou skrývat léta. Tak žila donedávna také dvaačtyřicátnice z malého městečka na jižní Moravě, říkejme jí třeba Marie. S alkoholem začala koketovat už začátkem devadesátých let, kdy si v rodinném domku otevřela krámek s potravinami. „Tenkrát nebyly ještě supermarkety tolik rozjeté, takže jsem měla pořád plno. Abych líp zvládala stres, nalila jsem si sem tam štamprličku na povzbuzení,“ vypráví. Roky plynuly, podnikání se dařilo, ale úspěch byl vykoupený rozvodem. Aby utáhla hypotéku, pronajala si Marie větší dům a otevřela v něm samoobsluhu. Na tu už sama nestačila, tak přijala zaměstnance a začala se otáčet ještě dvakrát tolik co dřív. Dvakrát tolik bylo také alkoholu, který potřebovala na uvolnění. „Na samotnou ženskou už toho bylo moc. Jakmile přišla stresová situace, otevřela jsem si láhev. Nepřestala jsem, dokud jsem ji nevypila, a někdy jsem si otevřela ještě další,“ vzpomíná upravená světlovláska.

Pila, co jí přišlo pod ruku – pivo, víno nebo třeba fernet. Závislost si nepřipouštěla, a to ani když alkohol začala potřebovat čím dál tím víc, protože ke stresu se přidaly deprese. Nechala si předepsat antidepresiva, jenže ta, když se zapíjejí alkoholem, poskytnou spíš medvědí službu.

Od flašky nedokázal Marii odtrhnout nový přítel ani dvě dospívající děti. Všichni už přitom pomalu začínali něco tušit. Jejich podezření mírnila Marie – tak jak to dělá většina alkoholiků – nevyčerpatelnou zásobou lží. „Třeba jsem si někde v opilosti odřela koleno, ale dětem jsem tvrdila, že jsem jen zakopla.“ Úrazů měla spoustu, až se diví, že to všechno přežila. „Několikrát jsem spadla z mramorových schodů nebo jsem na kole v plné rychlosti vrazila do stojícího náklaďáku. Oklepala jsem se a odjela domů a až druhý den jsem zjistila, že jsem si hnula plotýnkami tak, že musím na operaci.“ Často opilá řídila auto.

„Když už jsem nemohla deprese snášet a chtěla jsem pryč od lidí, ujížděla jsem na přítelovu chalupu ve středních Čechách. Tam jsem jen pila a spala, třeba několik dní.“

Blonďatý zázrak

I když by na alkoholovým oparem zamlžená léta asi nejraději zapomněla, dokáže o nich vyprávět s úsměvem. Třeba o své zkušenosti s regresní terapií. „Psycholožka se mi snažila vsugerovat, že mi alkohol nechutná a že už nechci pít. Řekla mi, ať si to trénuju i doma, já jsem jí to odkývala a místo toho jsem hned zajela k benzince a koupila si flašku.“

Klíčová byla podle Marie chvíle, kdy jí děti při jedné z hádek řekly, že její podnikání neschvalují, raději by ji měly doma a rozhodně po ní obchody nehodlají převzít. „To byl konec. Celou dobu jsem si myslela, že to dělám pro ně. Najednou jsem ztratila hnací motor a smysl, proč se tak plahočím.“

Rozhodla se tedy samoobsluhy zbavit. A s ní i domu, protože věděla, že bez živnosti nebude mít na splácení hypotéky. Nejdřív se dostavila úleva, ale hned vzápětí nové starosti – jak to oznámit personálu, jak všechno co nejsnáz provést. Souběžně se stupňovaly i problémy s alkoholem a zdálo se, že Mariino trápení nemá konce.

Ani neví jak, ale jednoho dne ji nohy zanesly do kostela. „Vůbec nevím proč, nikdy dřív jsem tam nebyla. Seděla jsem tam, úplně sama, plakala a prosila někoho nahoře, ať mi pomůže. Jestli mám na tomhle světě ještě být, tak ať mi ukáže nějaký smysl,“ vypráví Marie. Asi za měsíc zjistila, že je těhotná. Bylo jí čtyřicet a už dávno jí lékaři řekli, že další dítě moci mít nebude. „Byl to prostě zázrak. Když jsem pak počítala plodné dny, zjistila jsem, že jsem musela otěhotnět asi týden po té návštěvě kostela.“ 
Ze dne na den přestala pít a po pětadvaceti letech také kouřit, zbavila se obchodů i domu, splatila dluhy a koupila si byt v klidném městečku nedaleko. V létě 2005 se jí narodil zdravý a krásný chlapeček. „Kdyby nebylo jeho, asi bych se teď válela někde na ulici a všechno by mi bylo jedno,“ říká natvrdo.

Závislost začíná v genech

Příběh paní Marie je v mnoha ohledech pro ženy, které propadnou alkoholu, typický. Její otec byl velký pijan, na dětství nevzpomíná ráda. Dodnes popíjejí i oba její bratři. Podle odborníků je až šedesátiprocentní pravděpodobnost, že ti, kdo mají závislost „v rodině“, alkoholu propadnou také. „Ještě větší riziko přenosu je z matky na dceru a z otce na syna,“ říká primář Václav Dvořák.

Kromě genů má sklon k alkoholismu kořeny také v prenatálním vývoji každého z nás. Záleží na chování matky v těhotenství – stres, pití, kouření a špatná strava, to jsou další body dolů. Další vlivy mají v rukou rodiče podle toho, jaké potomkům uchystají zázemí a jak se k nim chovají. Ohroženější jsou samozřejmě děti z neúplných rodin nebo ty, které si prošly týráním či sexuálním zneužíváním. Skoro stejně škodlivá je ale naopak i přehnaná péče.

O tom ví své šestadvacetiletá Petra ze severních Čech. Její rodiče se rozvedli, když jí byly dva roky, matka si už nového partnera nikdy nenašla. Veškerou starost a lásku věnovala dceři, která musela v sedmi letech podstoupit vážnou operaci srdce. „Celý život mě držela jakoby v kleci. Já jsem přitom svobodomyslný člověk, takže mě to úplně deptalo,“ říká Petra.

Z příliš teplého rodinného hnízda začala před pěti lety unikat k alkoholu. Nepila sice denně, ale když se do toho dala, stálo to za to. „Dokázala jsem vypít neuvěřitelné množství. Dokud to bylo pivo nebo víno, tak to šlo, ale jak jsem se napila tvrdého, byl ze mě někdo úplně jiný.

Byla jsem vztahovačná, protivná, napadala jsem lidi, a hlavně jsem si to druhý den nepamatovala. Stávalo se, že jsem přišla domů bez bot, nebo mě někdo okradl. Většinou jsem ani nevěděla, jak jsem se dostala domů. Několikrát jsem se probudila dokonce v nemocnici,“ vypráví pohledná blondýnka, která teď žije a pracuje v Praze. 
Smůlu měla Petra i na partnery. „Ten poslední mě psychicky i fyzicky týral, navíc nepracoval, takže jsem ho musela živit. Jediný relax byla večerní sklenička vína,“ vzpomíná, jak se roztočila spirála, ze které dlouho nedokázala vyskočit. „Vždycky jsem bývala hrozně hrdý člověk, takže když jsem viděla, jak hluboko jsem klesla, strašně mě to ničilo a nenáviděla jsem se za to. Jenže čím víc jsem se nenáviděla, tím víc jsem pila, a čím víc jsem pila, tím víc jsem se nenáviděla.“

Pití, výčitky, sliby a jejich porušování dohnaly Petru až k několika pokusům o sebevraždu. „Asi nejhorší byl ten, kdy jsem u táty spolykala prášky. To už bylo o fous.“ Byly doby, kdy Petra už uvažovala o léčení, teď se ale rozhodla, že zkusí zabojovat sama. „Jsou to asi tři týdny, co jsem na alkohol nesáhla. Piju jen čaje, jím čokolády, vrhla jsem se na zdravou výživu. Když na mě jdou nějaké chmury, tak si jdu zajezdit na kolečkových bruslích. Věřím, že to dokážu.“

Proč ženy pijí

Nízké sebevědomí a neuspokojivé partnerské svazky jsou vůbec společným jmenovatelem osudů žen-alkoholiček. „Fungují v celé řadě vztahů, které jsou pro ně problematické – jsou ponižované, týrané… Ale nejsou schopny je změnit, nebo z nich vystoupit,“ vysvětluje doktor Dvořák. Katalyzátorem problémů s alkoholem bývá nezvládnutý stres. Člověk, který má sklony k závislostem, se vyhýbá překážkám, má tendenci utíkat, vypínat. Od okolí vyžaduje větší péči. Běžné je i propojení alkoholismu s depresemi. A nejen těmi.

„Ženy, které k nám přicházejí, bojují kromě pití s různými úzkostmi, fobiemi nebo třeba anorexií. Těžko říct, co z toho je příčina a co následek, ale často jsou to spojené nádoby,“ říká Václav Dvořák.

Ženy, které se léčí v bohnickém protialkoholním pavilonu, jsou pelmelem různého věku i sociálního zařazení. Nejmladší pacientce je dvacet, nejstarší přes šedesát. Co je ale jisté – mezi alkoholičkami je na rozdíl od mužů - pijanů velké procento vzdělaných žen. „Čtvrtina má vysokoškolské vzdělání, polovina střední, čtvrtina základní. To je vyšší průměr vzdělanosti než u běžné populace,“ upozorňuje Václav Dvořák. Na jeho oddělení se tak potkávají i lékařky, manažerky nebo právničky.

„Zvýšený intelekt s sebou nese zvýšenou kritičnost a náročnost na sebe i život, větší ambice. Jakmile se nároky nesplní, přichází frustrace, kterou je potřeba nějak řešit. Kdo k tomu má dispozice, sáhne po alkoholu,“ vysvětluje lékař.

Jak se krotí démon

„Je to začarovaný kruh, v němž se člověk zmítá. Každý den si dává nové předsevzetí, že už se to nikdy nesmí stát, že už to nikdy nepřipustí. Opak je pravdou. Následné ráno s hrůzou v očích zjišťuje, že už je to tady znovu, zase ta slova: ,Už se toho ani nedotknu!? Netuší, že problém, s nímž se potýká, není už jenom otázkou pevné vůle. Ten člověk je nemocný a jako každá nemoc i ta jeho se musí léčit. Sám ji nepřekoná. Potřebuje pomoc druhých.“

Tak začíná kniha Moniky Plocové, ženy, která prošla před osmi lety bohnickou protialkoholní léčebnou a dnes na stejném místě už pátý rok pracuje jako terapeutka. 
I její příběh je typický. Vdávala se brzy, s manželem měli dvě dcery. Kvůli těhotenství nedodělala pedagogickou školu, po mateřské šla pracovat jako účetní. Práce ji nebavila, s manželem si přestávala rozumět. „Nekomunikovali jsme spolu, bylo to nerovné partnerství, manžel byl dost dominantní. Já tehdy vůbec nemyslela na sebe, jen jsem plnila, co po mně okolí chtělo. Byla jsem hrozně nesamostatný člověk, úplně bez vlastního názoru,“ popisuje Monika.

Situaci jí komplikovaly ještě úzkosti a takzvaná obsedantně kompulzivní porucha. "Třeba tři hodiny než jsem odešla z bytu, jsem kontrolovala všechny spotřebiče, jestli jsou vypnuté. Vařit jsem nebyla schopná vůbec, bála jsem se plynu,“ vysvětluje, co tahle diagnóza obnáší. Úlevu od nutkavých představ hledala – jak jinak – v alkoholu. Pila nejraději šampaňské. „Po první skleničce ze mě spadly zábrany a život dostal své kouzlo. Už nebylo všechno černé, ba naopak, vše bylo fajn. Život dostával nádech pestrých barev. Sebevědomí stouplo a problém v práci se rázem zdál nepodstatný,“ popisuje ve své knize.

Závislost se u ní rozvíjela asi deset let, do léčebny ji nakonec odvezl manžel. Ze začátku si nechtěla přiznat, že jen tam jí mohou pomoci, pak ale začala k léčbě přistupovat aktivně, a když se vrátila domů, rozhodla se razantně změnit svůj život. „Ze všeho nejdřív jsem si koupila psa, ten mi v prvních týdnech hodně pomohl,“ vzpomíná. Do staré práce se vrátit nechtěla, v léčebně v sobě objevila schopnost empatie a chuť pracovat s lidmi.

Dala se na tříleté víkendové studium psychoterapie. Za pár let se do Bohnic vrátila, ale v úplně jiné roli. Na stejném pavilonu, kde se sama léčila, vede psychoterapeutické skupiny a arteterapii. O svých zkušenostech píše knihy, vyšly jí už tři a pracuje na čtvrté. S manželem se rozvedla, žije sama s dcerami.

Vlastní zkušenost jí v pomoci jiným hodně pomáhá. I pacientky vede k tomu, aby se svým životem provedly nějakou změnu. „Člověk, který se z léčby vrátí do stejných podmínek, abstinovat nevydrží. Kromě toho je potřeba také určitá vnitřní proměna. Podívat se na svůj život pozitivněji a začít se mít rád. Žít tak, aby mi bylo dobře, jít si za tím, co chci,“ popisuje Monika.

Už ani pito!

Takzvaná prvoléčba je jedenáctitýdenní, hned po ní má alkoholik tu největší šanci na dlouhodobou abstinenci. Podle primáře ji využije asi 50 procent pacientek. S každou recidivou se naděje na vyléčení snižuje, v Bohnicích znají i rekordmanky, které tam byly už pětadvacetkrát.

„Před pár lety jsem tu poznala jednu paní. V pohodě ženská, hezká. A během pěti, šesti let se dostala do fáze, že teď jí sem vozí pomalu každých čtrnáct dní, aby ji dostali ze stavu, kdy chodí proti tramvaji, je zmlácená, vůbec neví, co dělá,“ přibližuje smutné konce Monika Plocová.

Lékaři pacientům zdůrazňují, že absolutní abstinence je nutná. Nesmějí pít ani nealkoholické pivo, vyvarovat by se měli i rumových pralinek nebo dortů s vaječným koňakem. Hrozbou jsou ale i jiné návykové látky. „Závislost je totiž jen jedna. Případy, kdy žena přestane pít, ale začne se cpát léky, jsou poměrně časté,“ vysvětluje terapeutka.

Jak stoupající křivku popíjejících (nejen) žen zastavit? „Měla by být zakázána jakákoli reklama na alkohol, omezena jakákoliv jeho propagace. Je třeba změnit pohled společnosti na alkohol – jenže alkohol je obrovský byznys, a tak se u nás zatím jen počítají ztráty a nic víc se neděje,“ říká primář Dvořák. Podle něj selhává i sociální síť „My už dnes umíme poměrně přesně odhadnout, které rodiny jsou rizikové. Ale nemáme systém, který by je zachytil,“ dodává.

Když jsem připravovala tenhle článek, pečlivěji jsem si všímala žen, které potkávám a míjím. Opravdu jich tolik tajně pije, říkala jsem si? Proč má prodavačka z pekárny tak zarudlé oči a hrubý hlas? Není podezřelá babička, která si vykračuje s vnoučkem za ruku a zpívá mu tak hlasitě, až se za ní otáčí celá ulice? O mladé, nakrátko ostříhané zákaznici, kterou jsem potkala v deset ráno v obchodě, kam si chodím pro snídani, jsem nepochybovala. Přiběhla k pokladně s placatkou vodky, otvírat ji začala s omluvným pohledem hned, a než vyšla z obchodu, už k ní byla přisátá. V posledním týdnu jsem prostě alkoholičky viděla všude kolem. Snad je to jen profesionální deformace. Snad to není realita...