Upravit stránku

Vydání: Žena a život | 6.10.2006 | rubrika: Talk show | strana: 20 | autor: MONIKA PLOCOVÁ

Monika Plocová začala řešit svoje problémy tak, že sáhla po lahvi alkoholu. Skončila na oddělení závislostí žen číslo 8 v pražské bohnické léčebně. Už sedm let abstinuje a na "osmičce" sama vede terapie závislých žen. Právě vydala knihu Ledové stopy zapomnění.

Z jakého důvodu jste začala pít?

To jsem si uvědomila až v léčebně. Důvodem mých alkoholových úniků byly deprese a úzkosti, ale také vztah s manželem a jeho panovačné jednání se mnou. Tohle nesmíš, to musíš... Ustupovala jsem mu, a východisko nacházela v alkoholu. Svůj příběh jsem podrobně popsala ve své první knize Na špičce ledovce.

Co jste prožívala po návratu z léčení?

Nejtěžší bylo najít si za objekt závislosti dostatečnou náhradu. Rozhodla jsem se, že chci být svobodná a volná. Proto jsem si okolo sebe postavila pomyslnou zeď s tím, že za ni manžela nepustím. Jenže on si myslel, že až se vrátím, budu zase stejná jako dřív, a hlavně poslušná, jen nebudu tolik pít. Už jsem ho nechtěla poslouchat. Nechápal to, a proto ode mě po čase odešel.

Proč jste se rozhodla psát?

Chci se podělit o své zážitky s ostatními. Přiblížit čtenářům, jak závislost funguje, jak může člověka ovlivnit, kam až je možné se ve vleku alkoholu nebo drogy dostat. Těm, kteří abstinují, mohou moje knížky pomoci vydržet. Někdo v nich třeba najde stejné problémy, které řeší některý z příbuzných nebo blízkých přátel, a lépe pak pochopí jejich uvažování a pocity.

Jak jste se dostala na místo terapeutky?

Doplnila jsem si vzdělání v oboru. Nejdřív jsem pracovala v bohnické léčebně na jiném oddělení, ale nase mi podařilo dostat se přímo na oddělení závislých žen, na "osmičku". V nové knize Ledové stopy zapomnění píšu o závislých ženách, se kterými jsem se setkala při svých terapiích. Jsou to alkoholičky, anorektičky, bulimičky, toxikomanky i ženy závislé na hracích automatech.

Kolik je v knize příběhů?

Potkáte devět žen. Z toho u dvou jsem detailně popsala celý průběh terapie. Seznámíte se s Lenkou. U ní zkrachoval vztah s otcem, který ji v dětství neustále ponižoval. Celý život trpí pocitem nepřijetí vlastní rodinou. A tento citový chlad se promítá i do jejího jednání a soužití s druhými lidmi. Především s muži. Neúspěšné vztahy začala řešit pitím, a protože neuměla komunikovat s mužským světem, pokusila se v minulosti dokonce o sebevraždu. Po první léčbě se dlouhou dobu držela a abstinovala. Ale ještě více se uzavřela do sebe a obklopila se kočkami. Nechtěla chodit do společnosti, která pro ni znamenala pokušení znovu se napít. Dnes je jí čtyřicet let a po základní léčbě snad konečně v rámci doléčovací skupiny začíná svůj problém úspěšně řešit.

Ale všechny příběhy na "osmičce" asi nekončí happy endem?

Úspěšnost léčby je tak padesát na padesát. Některým ženám stačí jedno léčení. A jiné "potřebují" dvě tři léčby, aby se dostaly na dno, kde jim svitne a konečně si uvědomí, že teď už s tím přece musí začít něco dělat. Smutný je případ Aleny. Kdysi úspěšná lékařka, nádherná ženská, která se domluvila několika cizími jazyky, začala pít, protože se jí nedařilo ve vztazích s blízkými. Dvakrát se léčila, ale léčbu nikdy nedokončila, protože vždy na vlastní žádost odešla. Při posledním dodělávání textu knihy jsem bohužel dostala zprávu, že zemřela v opilosti.

Proč vlastně začnou ženy pít nebo se stanou na něčem závislé?

Není to o tom, že začnou pít, fetovat nebo hrát automaty proto, že by si to naplánovaly. Jde o nemoc duše. U každé z nich stavu totální závislosti vždycky něco předchází. Osobní problémy, určitá omezení v životě, tragické a stresující události. Hledají únik před problémy. Že jsou už těžce závislé, poznají, až když jim alkohol začne v životě škodit. Časem je omezují zdravotní komplikace, snižuje se jejich pracovní výkon a hroutí se jim společenský život. Přesto nedokážou samy s pitím přestat. Zpočátku si závislost nepřipouštějí, ale pak se problémy nabalují a zasahují tvrdě do jejich života. Víte, alkohol je sice legální, ale je to droga jako každá jiná. Jeho zrádnost vězí v tom, že se "plíží" a závislost vyvolává pomalu.

V jakém jsou stavu, když je vidíte na terapii poprvé?

Jejich sebevědomí je na nule. Rezignovaly a ztratily smysl života, nemají pro co žít. Potlačují své pocity. Když se jich zeptáte, co právě cítí, odpoví, že nevědí. Často jsou zvyklé všechny okolo poslouchat. Nemají vlastní názor, protože když ho měly, tak někdo nebo něco je zasáhlo a zahnalo zpět do kouta. Pokoušíme se pacientky znovu nastartovat. Aby se z toho dostaly, musí si v životě najít základ, od kterého se odrazí a začnou opět žít, ne jen přežívat. Proto se při sezeních ve skupině nebo individuálních rozhovorech učí zase pojmenovávat svoje pocity, vyprávět o svých postřezích, dosavadním životě. Znovu se v léčebně rodí.

A co se podaří v průběhu terapií odhalit?

Postupně se dostáváme po stopách závislosti až k jejím kořenům. Ty nejednou vznikly v dětství. Pro všechny je totiž vždycky důležité prostředí, ve kterém vyrůstaly. Jestli mohly jít za svobodou, nebo je nějak ovlivňovali rodiče, kteří měli přehnané nároky nebo se o ně naopak naprosto nezajímali. Výjimkou není ani zneužívání dítěte a psychický teror. Například ve skupině klientek závislých na drogách (toxikomanky) jsou obyčejně mladé dívky a ženy, a u nich se stopy z dětství, které mohly vyvolat závislost, lépe rozkrývají. U starších žen, většinou alkoholiček, se zase projeví, že problém z dětství dočasně překryl vztah s mužem. Ale po určité době se objevily problémy, a všechno vyplynulo zpátky na povrch: ošklivé dětství, krachující manželství, neustálý vliv dominantního rodiče.

Využíváte svoje prožitky z vlastní závislosti?

Je to ta nejúžasnější věc, kterou můžu při své práci uplatnit. Prošla jsem si závislostí na alkoholu a přesně vím, jak mi tenkrát bylo a jak závislost funguje. Holky za mnou jdou už kvůli tomu, že to o mně vědí. Spoléhají, že je dokážu lépe pochopit, a mají ke mně důvěru. Někdy cítím vzájemné duševní napojení. Svěřují se mi pak se svými problémy raději než běžnému terapeutovi. Základní léčba je naplánovaná na tři měsíce, ale i tak je to dostatečná doba na bližší vzájemné poznání. Dokážu dobře odhadnout, co pacientky cítí, a také jim můžu být názorným příkladem toho, že je možné se ze závislosti vymanit a s životními problémy bojovat.

Nahoru